Vlastně je to pro mě těžký napsat tak, aby to nebylo zbytečně patetický. Protože jasně, o vašem příbuzným se netočí filmy každej den a tak když už se to stane, pochopitelně to vnímáte mnohem zjistřenejc než všichni ostatní. Jejich děda to není. Jen třeba výrazná, možná až moc zamračená postava na plátně. Člověk, o kterým nejspíš tuší, že fakt existoval, ale v zásadě furt „jenom” románový hrdina.
Pro vás jsou to ale záblesky nedělní kulajdy u babičky, rodinných oslav plných geopolitických diskusí a tak nějak – dětství. Žitýho doopravdicky ve vašich kostech i všech měkkých tkáních, který jakoby se náhle probudily pod tíhou uvědomění, co a koho to vlastně zažily.
Hřejivý a zároveň dost zneklidňující uvědomění, že jsou toho všeho součástí, dědici a pokračovatelé. Uf!
Morální integrita byla v naší rodině vždycky jedna z nejvyšších hodnot. „I kdybys byla sama proti celýmu světu, vždycky pevně stůj ve svý pravdě,” říkala mi máma už jako malý holce. Díky svýmu dědovi a rodičům tohle poselství nesu i hmotně na vzdálenost třičtvrtiny genetický informace.
Pravdou ale je, že vůbec nevím, co bych dělala, když by mi někdo hrozil zoufalou budoucností mých dětí, kriminálem nebo smrtí.
Zůstala bych pevná a sama proti všem?
Obstála bych v řadě všech svých předků?
Obstála bych před sebou?
Netuším. Ale díky dědo, babi, mami a tati, že jsem i díky vám podobný dilema zatím nemusela řešit.
Komentář