O tom jak už se díky minimalismu nemusíme stěhovat

Tak mám za sebou 30denní minimalistickou výzvu (kterou jsem tak hezky nenarcisticky pojmenovala #minimalizujuskaroli) a chtěla jsem se s váma podělit o to, co mi to vlastně dalo a proč byste jí třeba mohli zkusit taky.

Na úvod chci říct, že já vim, že je teď tohle téma propíraný úplně všude podobně jako třeba zero waste a že už toho možná máte trochu plný zuby, ale pak vám doporučuju tohle nečíst. Nějak mi totiž přijde, že se o těhle věcech vzhledem ke stavu naší planety a společnosti zatím stejně mluví málo.

No, a pak vám o tom chci napsat prostě proto, že chci. A to je stejně nejdůležitější. #sorrynotsorry

O co vlastně šlo

Já ráda vařim. Krájet mrkev na kostičky, bořit prsty do soli nebo míchat vomáčky, u toho všeho já vlastně tak nějak relaxuju. Poslední dobou při tom teda ještě i honím dítě, který mi právě ukradlo vařečku nebo ho zachraňuju před pádem do odpadkovýho koše, ale o tom jsem psát nechtěla.

Vaření mě baví mimo jiné proto, že si u něj vždycky pouštím nějakej chytrej pořad nebo podcast, díky kterýmu mám pocit (zřejmě mylnej, ale whatever), že v mojí mozkovně nezbyla jenom černá, dunící díra.

No, a tak se mi stalo, že jsem na spotify narazila na podcast The Minimalists a v náhlým, opojným nadšení jsem se rozhodla, že svýmu životu dodám význam vyhozením půlky naší domácnosti.

Hehe.

Celá sranda spočívala v tom, že se každej den musíte zbavit stejnýho počtu věcí jako na kterým dni výzvy se právě nacházíte. Takže 1. den je to 1 věc, 3. den 3 věci, 15. den 15 věcí… Což možná nezní tak hrozně, ale ono to za ten měsíc dá dohromady skoro 500 předmětů a to už trošku děsivý být může.

Jak to dopadlo

Upřímně jsem furt ještě překvapená z toho, jak jednoduchý to celý bylo! Vlastně to bylo až příliš jednoduchý!

Největším semeništěm věcí na vyřazení se asi nepřekvapivě ukázalo Josefínino oblečení, stará elektronika a Davidovy kabely (pokud se ptáte, jestli jsme se během výzvy nerozvedli, tak ne, furt jsme spolu).

Vlastně jsem si ale nějak myslela, že budu z celý týhle čistky trošku víc naměkko. Že mi to dá prostě víc zabrat po emotivní stránce. Místo toho jsem ale zjistila, že je ze mě asi definitivně chladnokrevnej cynik, kterýmu neukápla jediná slza.

A asi trochu tušim proč.

Jak jsem před dvěma roky prodávala byt

Já jsem totiž před asi 2 nebo 3 lety prodávala svůj byt v Praze.

Z Austrálie.

Na dálku.

V praxi to znamenalo rozhodnout se, co si z celýho svýho života, kterej jsem tam měla, nechám a co prostě půjde pryč a to na základě několika málo fotek.

Slovy, NĚ-KO-LI-KA MÁ-LO.

Jo, celej svůj šatník jsem třeba třídila skrze asi 4 obrázky, na kterejch samozřejmě nebylo nic vidět, protože jasně, že mi táta nevyfotil každičkou halenku zvlášť. Prostě cvaknul celou skříň, nějaký šuplíky a já pak hodiny seděla a pokoušela se vzpomenout, co že to tam vlastně mám.

Bylo to strašný.

Probrečela jsem kvůli tomu celý dny.

Oplakala jsem každej z těch dokonalejch kousků, co jsem je ulovila někde v sekáči zvlášť. A pak ten nábytek. Úplně novej. Celý moje stavební spoření na něj přece padlo. Knížky, fotky, starožitný hrníčky od babičky, klavír… Nedalo se svítit, všechno muselo pryč.

Představa, že na něco zapomenu, že se to někomu dá nebo vyhodí a já si pak vzpomenu, ale už bude pozdě…!

Sem do Austrálie jsem tehdy odjela s jedním středním kufrem. Zbytek, celej můj předešlej život, zůstal doma, takže strach tohle všechno pustit, byl neuvěřitelnej.

Zlomilo se to ve mě ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že pokud si nemůžu vzpomenout, co v tom bytě vlastně ještě mám, tak to asi není životně důležitý a nejspíš se obejdu bez toho. A tehdy se ve mě zřejmě zrodil ten bezcitnej minimalista, kterej řádí do teď.

Co mi tahle výzva dala

Úžas nad množstvím bordelu, kterej jsme doma měli.

Hele, my se naposledy stěhovali před 2 lety, takže nedávno. Nemáme garáž, sklep, půdu… teoreticky bysme neměli nic mít! No, a stejně jsem vyhodila 2 obří tašky plný elektroniky, milion prázdnejch sklenic od zavařenin, krabice a krabičky. Vlastně do teď nechápu, jak a proč člověk to svoje obydlí zaplní tolika krámama a hlavně že si toho nějak vůbec nevšimne?

Ono se to totiž děje hrozně nenápadně a plíživě každičkej den.

Jééé, hele, to je hezký tričko! A zrovna je ve slevě!

Néééé, ty sklenice od marmelády nevyhazuj, já to PAK na něco použiju!

Já vim, že jsou to všechno takový blbinky, ale nechtěli jsme přijít s prázdnou.

Najednou se probudíte a zjistíte, že máte hrůzu otevřít některý šuplíky. Co víc, nějak u sebe doma nemůžete dejchat.

Vlastně je to jako se životem obecně. V něm totiž taky většinu času jedete na autopilota, nevnímáte. Prostě někam chodíte do práce, nějak se stravujete, oblíkáte, prožíváte, vůbec o tom nepřemýšlíte, až jednoho dne, BUM! Narazíte na moje stránky, který vám totálně otevřou oči a vám dojde, že vlastně WTF?! Celej život jste žili ve lži! Hehe.

Ne, já si z toho dělám srandu, ale vlastně to myslim smrtelně vážně. Chápete, žejo?

Zkrátka jestli nic jinýho, tak mi těhle 30 dní znovu připomnělo, jak strašně důlešitá je v životě bdělost.

Takovej ten stav, kdy toho autopilota aspoň na chvíli vypnete a plně si uvědomíte, co vlastně děláte, říkáte, kupujete, schováváte… a proč.

Návrat k sekáčům

Když jsem žila v Praze, tak jsem měla svoje oblíbený sekáče a nakupovala většinu svýho oblečení tam. Když jsem přijela sem, tak jsem naší první domácnost taky dost vybavila z druhý ruky. A pak… pak jsem to nějak dělat přestala.

Nejspíš proto, že nový tričko v H&M je už dneska víceméně zadarmo. Akorát že mě nikdy pořádně nenapadlo zamyslet se nad tím, jak je to vlastně jako možný.

Respektive jasně že napadlo, ale radši jsem v sobě ty pochybnosti nějak zadupala, když jsem přece udělala tak super kauf.

O tom, jak jsem nakonec svůj šatník osekala na šatník kapesní o 28 věcech včetně bot a definitivně se tak rozhodla vystoupit z rozjetý mašiny fast fashion, o tom vám napíšu příště.

Tady chci jenom říct, že asi největším překvapením a zároveň zklamáním týhle výzvy pro mě bylo, že…

Vůbec nikdo nechtěl žádný oblečení z druhý ruky.

Ani to dětský! Fakt jsem se snažila, inzerovala jsem to všudemožně, nakonec jsem celej pytel Josefíniných věcí dala za pouhejch $5 a nic.

Možná je to tím, že žijeme v celkem bohatý čtvrti, ale když jsem to pak teda nesla do textilních popelnic na charitu, tak byly tak narvaný, že už tam skoro nešlo nic dát!

To mě, přiznám se, naplnilo trošku zoufalstvím nad totálně absurdním stavem naší společnosti, kde si lidi radši koupí všechno nový za stovky dolarů, vezmou to dvakrát na sebe a pak to vyhodí, místo aby to poslali dál. Jasně, charita je super, ale vzhledem k množství toho oblečení je prostě evidetní, že tady lidi používají tyhle kontejnery spíš jako smetiště. Zero waste hadr, fakt!

Takže! Zařekla jsem se, že zase začnu nakupovat v sekáčích jako jsem to dělala dřív v Praze. Chci všem těmhle věcem v důchodu dát prostě šanci! Příjde mi to ekologický, správný a vim, že z toho budu mít radost.

Zjištění, že mám dost

Já si furt stěžuju, jak tu máme malej byt, že nemáme kam dát Josefínu, že v Praze bysme měli víc místa a bla bla bla…

Během tohohle měsíce mi ale došlo, že…

Já vlastně žádnej barák ani větší byt nechci.

To, kde jsme teď, nám úplně bohatě stačí.

Ještě teď, když to píšu, tak úplně slyším, jak mi v hlavě duní jedno ohromný, WOOOOOOW. Prostě #mindblown.

My jsme totiž ještě před nedávnem koukali i na nějaký domy a přemýšleli, jestli si třeba nevezmeme hypotéku. Zaplať pánbu, že je tu všechno tak nehorázně drahý, protože teď si vlastně říkám, co bysme s takovým barákem asi jako dělali?

OK, Josefína asi jednou bude potřebovat svůj pokojíček, ale tak to holt budeme řešit, až to nastane. A teď je nám tu vlastně dobře. Stačilo se zbavit zbytečnejch krámů a máme to tu najednou krásný, útulný a potřebnej prostor vždycky nějak vymyslíme.

Došlo mi tak na vlastní kůži to, o čem píše třeba Verča Hurdová, a sice že mám zkrátka v životě dost. Nevím, jestli bych si tohle nebýt týhle minimalistický výzvy uvědomila a je to strašně krásnej pocit.

Novou krev do žil

Je neskutečný, jak se vám při debordelizaci pročistí nejenom prostor, ale i emoce, hlava a vůbec celej život. Já mám fakt pocit, jako bych teď viděla nějak jasněji. Z celýho našeho domova mám najednou úplně jinej, lepší pocit. Má jinou energii a celej nějak ožil…

Já taky.

Po dlouhý době se zase cítím jako čerstvě vyklíčený semínko, co si začalo roztahovat šlahounky.

Je zvědavý, hravý, plný života a šibalsky pokukuje, co by kde spáchalo.

Myslím, že za to můžou dvě věci.

Tahle čistka mě donutila určit si priority (což je mimo jiné i téma mýho posledního Novolunního výkladu) a kouknout i na jiný oblasti mýho života, který chtějí poklidit. A tak jsme třeba konečně našli holčinu na hlídání, která Pepi bere jednou týdně na 2 hodiny do parku a já díky tomu můžu třeba napsat tohle. Taky jsem se třeba vrhla na svoje zdraví a pod dohledem naturopatky konečně opravdicky řeším tu svojí štítnou žlázu.
Podívala jsem se znova na svoje hodnoty a potřeby. To je totiž úplně boží, když máte pocit, že tak nějak stojíte na místě. Ono se to nezdá, ale ony se můžou dost často měnit. A když nevíte, co zrovna potřebujete a co chcete v tuhle chvíli ve svým životě vyznávat, můžete mít pocit, jako když ve svejch rozhodnutích a krocích střílíte trochu naslepo.

A tak jsem zjistila, že je pro mě koncem června 2018 úplně nejdůležitějších těhle 5 věcí:

Jednoduchost/ Prostota
Soustředěnost
Sranda
Prosperita
Kreativita

Hned mám pocit, jakože vim, jakej mám směr. Když si s něčím nevím rady, vrátím se k těmhle 5 slovům a k tomu, jestli je v tom svým rozhodnutí, kroku nebo třeba nákupu teda najdu nebo ne.

Svobodu

To je totiž takovej paradox, že my lidi se obklopujeme věcma, abysme měli pocit bezpečí. Abysme měli jistotu. A vůbec nám při tom nedochází, že si tím způsobujeme přesnej opak.

Když totiž nic nemáte, nemáte ani co ztratit.

Když máte život plnej věcí, krámů a tím pádem výdajů a povinností, jde vám pořád o hodně.

Teda aspoň si to myslíte.

Já jsem měla to štěstí, že jsem na dálku prodávala byt. Prošla jsem si očistcem a díky tomu si teď fakt umím bez problémů představit, že někde žiju s jedním jediným báglem (a pohodlnou postelí. To zas jó).

A musím říct, že tenhle pocit je úžasnej. Vědět, že kdyby vám zejtra shořel celej barák, tak se vlastně zas tak moc neděje.

Jasně, schválně to přeháním, ale víte, co myslim.

Určitá fixace na předměty je podle mě normální, lidská, vlastně i zdravá, ale jenom do doby, kdy si ještě pořád uvědomujete, že všechny věci jsou tu pro vás, ne vy pro ně.

No, a příjde mi, že čím víc toho máme, tím víc na tohle zapomínáme.

Protože jasně, že byste strašně rádi vyrazili na dvou letou cestu kolem světa, ale co ten váš novej nábytek doma?!

Je to absurdní a asi se teď smějete, ale schválně, kvůli jakejm věcem jste kdy nešli do něčeho jenom proto, že by vám tam mohli ukrást auto nebo by vám neměl kdo zalejt kytky?

Co dál?

Jak jste možná pochopili, tak u mě ten minimalismus rozhodně touhle 30denní výzvou nekončí. Tady jsou další věci a nápady, kde můžete vyhazovat, mazat, škrtat a dělat tak prostor pro věci a pocity, který se vám zatím třeba nevešly.