Blog

Babička má Alzheimra. A taky Covid. Umře ale na něco úplně jinýho.

Karolína Kváš ·

Když byste měli jen tak z fleku jmenovat, co je pro vás největším výdobytkem lidstva, co by to bylo?

Pro mě asi to, že jsme si odvykli umírat.

Samozřejmě, lidský duše odchází ze světa denně, já teď ale mluvím o smrti jako o nevyhnutelný a vlastně neustále přítomný samozřejmosti.

Zabijete králíka, umře vám tele, dědečka držíte doma za ruku při jeho posledním výdechu, dvě ze čtyř vašich dětí to bohužel nepřežijou… A je samozřejmě skvělý, že nepřijdete o manžela, kvůli nějaký dneska už banální infekci, na druhou stranu si říkám, jestli jsme to s tím „pokrokem“ už trochu nepřepískli.

Nejenom, že jsme totiž smrt vytačili na úplnej okraj společnosti, zornic a celkově vnímaný reality, ale vlastně jsme z ní udělali tak trochu sprostý slovo. Nebo spíš nepřítele. Něco, proti čemu je potřeba bojovat, ať to stojí, co to stojí, protože máme jednak pocit, že můžeme a pak taky protože, „Představa, že by máma umřela… na to radši nechci ani myslet!“

A jasně, jakákoliv smrt kohokoliv je vždycky veliká osobní tragédie pro všechny jeho blízký. O to se fakt přít nemusíme. Nikdo nechceme odejít předčasně, nikdo nechceme přijít o nikoho milovanýho…

Přesto lidi umírají a umírat budou.

Umřete vy, umřu já, umře každej člověk, se kterým kdy prohodíte byť jen jediný slovo někde ve výtahu.

A jo, vážně to napíšu… Naštěstí!

Nedávno na sítích všichni zapáleně šířili nejnovější dokument Davida Attenborougha Život na naší planetě, kterej ukazuje, jak se během posledních 100 let náš svět proměnil (k horšímu #duh). Mně na tom ale přišlo zajímavý hlavně to, jak většinou ti (a tím teď nemyslím přímo Attenborougha), kdo nejhlasitěji bojujou proti globálnímu oteplování a za obnovu přírody, zároveň během týhle pandemie úplně stejně zapáleně prosazujou záchranu všech životů téměř za jakoukoliv cenu. A ono se to na první pohled zdá jasný. Jakej necita by chtěl statisíce mrtvých, proboha?

Ve skutečnosti je to ale dost nekonzistentní paradox.

Pro mě osobně je hlavním poselstvím toho dokumentu to (a já nevim, možná jsem cynik), že…

Jsme přelidněný.

Je nás prostě moc. A dlouho to takhle dál nepůjde.

Pan Attenborough pak na konci říká, že o svoji planetu se vůbec bát nemusíme. Ta tu bude tak jako tak. Je tu koneckonců už 4,5 miliardy let. Otázkou spíš je, jestli tím vesmírem dál poletí s náma a nebo bez nás.

Někoho tohle možná děsí. Mně tahle připomínka pravdy, kterou znám už vlastně dlouho, ale často na ni prostě zapomenu, naopak naplňuje klidem. Uvědomila jsem si totiž, že přestože máme my lidi neustále pocit, že poručíme větru dešti a že jsme to zase jen my, kdo vždycky všechno podělá i spasí zároveň, tak příroda se zkrátka vždycky nějak zařídí.

Tak třeba teď ten Covid…

Nemoci jsou přece odjakživa přirozenej přírodní mechanismus na regulaci populací. A myslet si, že tenhle proces nějak zastavíme nebo ovládneme, je podle mě hrozně nepokorný a hlavně nebezpečný.

Což samozřejmě nic nemění na tom, že nikdo nechceme, aby nás to potkalo. Všichni bysme nejradši žili v plný síle do stovky a pak to prostě jednou zabalili jen tak mimochodem doma ve spánku. Tak to ale nefunguje a má to svůj důležitej vyšší důvod. Stejně jako my totiž chceme přežít a rošiřovat svůj rod (ideálně donekonečna a za co nejmenších nákladů), tak chce i příroda zachovat samu sebe třeba právě skrze podobnou regulaci. Jde vlastně asi o dvě základní, protijdoucí síly ve vesmíru. Stvoření vs. destrukce. Život vs. smrt.

Vůbec se tu proto nesnažím říct, že ohledně jakýkoliv nemoci (nebo jiný hrozby) nemáme dělat nic a prostě jen čekat, kolik z nás to na konci holt nějak přežije. Otázka, kterou tu kladu, je spíš jakou jsme ochotní za přežití určitýho procenta svýho druhu zaplatit cenu. Protože…

Ono to sice zní možná drsně, ale hodnota lidskýho života prostě není nevyčíslitelná.

To bysme už asi nikdy nikdo nemohli sednou do auta nebo vůbec vyjít z baráku. Řekla bych spíš, že cena lidksýho života končí tam, kde začiná život jinej. A když se teda vrátím k Davidu Attenboroughovi a k přirozený regulaci populace, tak se taky může dost jednoduše stát, že si ve jménu sice dobře míněný, ale pořád nekritický snahy o záchranu x životů dneska zaděláváme na mnohem větší ztráty, ne-li fakt vyhynutí pozítří.

Možná je to přehnaný, ale mně to teda z tý rovnice o dlouhodobý (ne)udržitelnosti vyplývá.

Druhá věc je, že tu celou dobu uvažujeme o životě a o zdraví jako o tý nějvyšší hodnotě. A jasně, spousta lidí to tak hlavně v západním světě fakt i má, ale pro někoho může být mnohem důležitější třeba svoboda (nebo cokoliv jinýho). Protože co se životem, ve kterým nemáte plnou autonomii a tím pádem často ani nic opravdovýho, pro co by stálo za to žít?

Já to třeba nemám postavený takhle dramaticky, jakože bych kvůli nemožnosti vycestovat z Austrálie chtěla přestat dýchat, ale rozhodně mi HODNĚ vadí nemožnost svobodně se rozhodnout, jestli chci podstoupit určitý rizika a prostě odjet za rodinou nebo ne. Dokonce…

Jsem přesvědčená, že nakládat s vlastním tělem (včetně jeho umístění v prostoru) jak uznám za vhodný, je narozdíl od ochrany před jakoukoliv nemocí moje právo.

Což mě dostává k tý mojí babičce. V posledních pár letech to s ní totiž šlo bohužel mentálně z kopce a když se letos na jaře za hodně dramatických okolností ukázalo, že už prostě nemůže žít sama, padlo strašně těžký, bolestivý ale v tu chvíli taky jediný možný rozhodnutí přestěhovat ji do domova pro seniory. Vlastně by to v rámci možností nakonec fungovalo fakt dobře, jenže oni v září zakázali jakýkoliv návštěvy.

A tak babička ve jménu „ochrany těch nejohroženějších“ už 3 měsíce nikoho neviděla. Covid samozřejmě stejně prodělala (jako ostatně většina tamních rezidentů), protože zabránit jeho šíření v podobných zařízeních je víceméně nemožný a přestože jí bylo hodně špatně, tak na něj neumře.

Umře nejspíš na něco úplně jinýho. Na stejskání.

Voláme jí, píšeme, ale po telefonu ani písmenkách člověka neobejmete. Nechytíte ho pevně za třesoucí ruku, když pláče, že vás předtím nepoznal nebo že se bojí smrti. Nemůžete s ním sdílet nic opravdovýho, nic, co by v tu chvíli dávalo opravdu smysl.

A tak má babička těžký deprese. Z upovídaný pani, jak ji popsala ředitelka toho domova, je najednou vyhaslej a úplně rezignovanej člověk, kterej navíc ani nechápe, co a proč se to vlastně děje.

Chřadne, nejspíš už chce prostě jenom umřít a já… Já cítím totální bezmoc. A taky nasrání.

Celou dobu se tu totiž plácáme po zádech, jak chráníme svoje stařečky před smrtí, ale jich samotných se nikdo na nic neptá.

Třeba jestli by chtěli svých posledních pár let, měsíců, týdnů (?) radši strávit v blízkosti milovanejch lidí nebo „v bezpečí“ naprostý izolace.

A tak jediný, s čím nakonec babička odejde nebude vděk za ušetřených pár let navíc, ale naprosto příšerný přesvědčení, že ji na sklonku života úplně všichni opustili.

Jestli je tohle důsledek tý naší rádoby ušlechtilý na každým životě záleží ideologie, tak se asi radši stávám třeba veverkou.

Tváříme se totiž, že druhý ochraňujeme před nějakou nemocí (heh) a přitom vůbec nevidíme, že je aktivně zabíjíme úplně jinak.

To mi příide naprosto nehumánní a na se tom se teda fakt nechci podílet.

P.s. Je mi jasný, že tenhle text zvedne spoustě lidí mandle. A to je v pořádku. Mojí snahou neni soudit nebo kritizovat individuální situaci a rozhodnutí jednotlivejch lidí. Každej tu současnou dobu prožíváme jinak, po svým. Já chci prostě jenom upozornit na pro mě do očí bijící tabu, pokrytectví a dobrý úmysly, který ale dláždí cestu do pekel. A taky si zanadávat. #loveandpeace

Dopisy do inboxu

Se vším, co se na Instagram nevejde. Srdíčka included. Posílám je jednou za měsíc.

Můžete se kdykoliv odhlásit. No, fakt! Odesláním souhlasíte se zásadami ochrany osobních údajů.