Kdo mě už nějakou chvíli sledujete, tak už jste nejspíš postřehli, že přesto, že jsem obecně dost pozitivní člověk (všechny ty moje jééé a jůůů, to si nedělám srandu, to vždycky myslim vážně), tak to na mě taky občas tak nějak padne.
Třeba když venku už 4 dny bez ustání prší, když si po dlouhých hodinách zaujatého šmírování svých kamarádů na Facebooku uvědomim, že ježiši, už je 5 odpoledne a já nic nestihla a do toho všeho ještě během náhodného pohlédnutí do zcradla zjistim, že, néééé, už jsem zase tlustá!
V tu chvíli samozřejmě úspěšně zapomínám všechny poučky a hluboká moudra, která za bežných okolností (tj. když je vůbec nepotřebuju) umím vyjmenovat jako když bičem mrská a zbyde mi jen mozkové prázdno s problikávající hláškou, „A teď babo raď!“
A vlastně je to asi dobře. Protože kdybych nikdy nebyla ve stavu, kdy sama potřebuju nějakýho kouče, když bych nebyla další klasickej „psychiatr, co chodí k psychiatrovi“, aby se tam mohl tak trochu zhroutit, tak bych si asi přišla… No, zralá na psychiatra!
A tak se stalo, že jsem se zas po dlouhé době ocitla na opačné straně rovnice a šla jsem na koučink k Tatianě (což je jedna bezva Bulharka, kterou jsem tu celkem náhodou potkala a co má skvělý blog tuhlenc) protože jasně, když začínáte s vlastním podnikáním, tak vám sice všichni říkají, že to bude těžký a dřina, pot a slzy a já nevim co všechno hroznýho… A vy si řikáte, no jo, no jo, ale opravdová váha těhle slov na vás dolehne až když si na ty rozpálený kamna konečně doopravdy sáhnete.
Když jste poprvé a velmi nemilosrdně konfrontovaná s realitou, v níž zjišťujete, že mít dvě podnikání na dvou různých místech a ve dvou různých jazycích fakt není jen o tom, že všechno akorát přeložíte z češtiny do angličtiny. Když si chcete ověřit kolik lidí se přihlásilo na váš úžasný workshop a celkové číslo činí monumentálních 1. A nebo když si uvědomíte, že už týden nenosíte nic jinýho než pyžamo, protože máte přece home office, tak kam byste se oblíkala, žejo.
A TO je vlastně to největší překvapení, na který vás nepřipraví vůbec nikdo. A sice že…
Vlastní podnikání je hlavně intenzivní spirituální cesta.
Jízda jako blázen, při který nejenom že si teda musíte držet klobouk, ale ještě vám střídavě nefungujou brzdy, upadává volant, někdy i kola, zasekává se převodovka a benzín dojde zásadně když je nejbližší benzínka až za 200 km nebo tak něco.
Podnikat zkrátka znamená denně se tvrdě konfrontovat sama se sebou.
S tím, co vlastně chcete, čemu věříte, kudy a proč směřujete, jestli to vůbec někomu dává smysl…. A hlavně s pocitem vlastní neschopnosti a totálního selhání pokaždý, když vám něco nejde tak, jak byste chtěla, což se děje asi tak 189768984x za den!
Já vim, teďka to zní jako totální horor, což samozřejmě není pravda. Já svojí práci miluju, protože jinak bych tohle teď nepsala a místo toho bych se těšila na obědovou pauzu někde v nějakým normálním zaměstnání, ale to jen jako aby bylo jasný, k čemu přesně se vztahují všechna ta moudra rozebraná níže.
Takže! Tatiana si trpělivě vyslechla hodně rozšířenou verzi toho, co jsem právě napsala, a pak mi dala celkem zajímavý úkol, a sice abych nakreslila sebe sama. Nejdřív tak, jak se cítím právě teď a pak jak se chci cítit… Jak se cítí moje ideální já.
A tak taky vznikla ta zenová mistryně nahoře na obrázku. Seznamte se.
„Holka, jak to, kruciš děláš, že jsi pořád taková v klidu a nohama na zemi?“ vyhrkla jsem na ní.
Nastala chvíle dramatického ticha.
„Když ty si, Karolí, všechno bereš hrozně osobně! Trápíš se, že se ti něco nedaří, že něco nefunguje, že to nevyšlo nebo že to jde všechno moc pomalu… A připadáš si kvůli tomu tak neschopná a k ničemu, až jsi z toho někdy i nemocná… A vůbec nikdy tě nenapadne, že to s tebou třeba nemá nic společnýho? Že se ti lidi nehlásí na workshop ne proto, že jsi looser, ale třeba prostě proto, že je v neděli den matek a má být hezky a tak jdou někam s kamarádama opékat buřty nebo já nevim co?
Hele, to máš jako s počasím! Když ráno koukneš z okna a leje jak z konve, tak si taky hned neřekneš, že, aha, to teda asi znamená, že jsem neschopná! Protože chápeš, že to je úplná blbost! Prostě prší a s tebou to přece nemá vůbec nic společnýho! No, a v životě se to má s většinou věcí úplně stejně.“
Seděla jsem jako zařezaná.
No jo vlastně!!
Vždyť ona má ta moje vnitřní zenová mistryně pravdu!
My si pořád bereme všechno hrozně osobně! Odvozujeme svojí hodnotu od toho, co si někdo myslí, jak se někdo chová, co se děje někde tam venku…
A vůbec nás nenapadne, že to s náma třeba nemá vůbec nic společnýho!
Že to nijak nevypovídá o tom, kdo nebo jací jsme… Že to je třeba všechno prostě jenom příležitost nějak se zachovat… Nějak se rozhodnout a udělat něco, co nám bude za daných okolností nejpříjemnější…
Příležitost říct si, že když prší, tak radši zůstaneme doma a nebo půjdeme ven i tak. Příležitost vzít si deštník nebo prostě zmoknout na kost. A nebo zkusit postupně obojí a prostě zhodnotit, co z toho je lepší. A to je vlastně celý!
Protože v životě se dějou nejrůznější věci. Příjemný i nepříjemný, radostný i smutný… Ale stejně jako když venku leje nebo svítí sluníčko, neznamená to, že jsme kvůli tomu lepším nebo horším člověkem.
Ve skutečnosti to s náma totiž nemá nic společnýho.
Sychravé dny nejsou za trest stejně jako ty plné modré oblohy nejsou za odměnu. Prostě jsou. A na nás je jenom se rozhodnout, jak si z nich vzít to nejlepší.
Dobrý, ne?
Takže! Jakou radu myslíte, že pro vás má vaše vlastní zenová mistryně?
Zkuste se jí taky zeptat!
Jak na to:
1) Nejdřív ze všeho se zaměřte na to, jak se cítíte právě teď a tady a nakreslete se.
Nemusí to být žádné umělecké dílo, prostě rychlý náčrt nad kterým nemusíte moc přemýšlet.
- Co vidíte?
- Co se s vámi na tom obrázku děje?
- Kde jste?
- S kým tam jste?
- Co myslíte, že to znamená?
2) Nakreslete jak byste se chtěla cítit. Jak vypadá vaše ideální já?
Zase si ten obrázek sama pro sebe popište.
- Je něco, na co byste se svého moudrého já ráda zeptala?
- Jaká je její odpověď?
Ptejte se na co chcete a kolikrát chcete! Moc nad těmi odpověďmi nepřemýšlejte, ony vám příjdou tak nějak samy. Často je to úplně to první, co vás napadne, přestože to třeba hnedka nedává smysl.
Tip: úplně nejlepší je udělat si tohle cvičení ve dvou třeba s kamarádkou, protože vás to donutí všechny svoje myšlenky a odpovědi nějak srozumitelně formulovat tomu druhýmu, čímž si uděláte jasno i vy sama. Ten, kdo poslouchá, si zase může dělat poznámky… Třeba ohledně nějakých slov, která ho zaujala a pak vám je zrcadlit zpátky.
Komentář