Dlouho jsem nic nenapsala. Nebo takhle – píšu denně. Jenom ne pro sebe a hlavně ne ze sebe.
Většinou píšu pro druhý a na zadání. Baví mě to a jsem fakt ráda, že si mě moji klienti pořád cení natolik, aby mě nevyměnili za ChatGPT (promiň, Evžo!*).
Už dlouho pro mě ale psaní není takovým tím nutkavým vnitřním impulsem ke zhmotnění něčeho niterního. Zážitku, prožitku, myšlenkové bouře… Prostě to, co jsem mívala dřív. Při cestování, životě v Anglii nebo při obyčejným rozháraným bytí.
Rozháraná jsem pořád. Jen jinak než před 15 lety.
Děti, práce, hormony, šediny, celulitida, málo nicnedělání, až moc Instagramu, pocit, že mě nikdo neposlouchá a pak zas že vlastně stejně nemám co sdělit…
Aha, takže úplně stejně jako před 15 lety.
No, řekla jsem si, že to zase zkusím. To psaní, myslím.
Zkusím vylít do nul a jedniček obsah svojí přehlcený hlavy, ve který bych za ty roky čekala trochu víc prostoru, klidu, uspořádání, jasnýho rozdělení škatulek dobře – špatně, počká – nepočká, pravda – kravina… a taky trochu víc ticha.
Místo toho je v ní pořád stejnej zmatek, nekonečnej to-do seznam k odbavení a jedna jediná (o to víc rostoucí) škatulka „nevím.“
Jako třeba…
Proč se furt cítím zneuznaná jako matka a žena v domácnosti?
Mám totiž všechno objektivně skvělý! Navíc mi čím dál tím víc mi dochází, že ve výsledku stejně chci prostě jen péct dětem buchty v kostkovaných šatech se zástěrou a chodit na louku pro bylinky.
Proč si všichni v mým okolí dělají terapeutický výcvik?
Jakože no hate, fakt mě to zajímá.
Sama jsem na terapii chodila, hrozně moc mi to dalo a vlastně si myslím, že by to prospělo asi úplně každýmu. Samotnou mě pochody lidský mysli vždycky hodně zajímaly, sama jsem si s myšlenkou na nějaký studium psychologie několikrát hrála…
Jen jsem asi i díky mateřství postupně došla k tomu, že…
Není vždycky potřeba se každou svojí (byť třeba fakt silnou) vášní hnedka živit.
Jasně, je to můj pocit. Můj závěr. Ale nějak se nemůžu zbavit dojmu, že je za tím neustálým milleniálským hledáním svýho poslání vlastně něco hrozně bolavýho a neutěšenýho.
Čím to je, že zase frčí Pokémoni?
Mě to teda generačně úplně minulo, ale vím, že je koncem 90. let sbíral brácha. Měl doma obřího plyšovýho Pikachu, kterej zpíval, Lálala-la Pikachu, Pikachu, Pikachu, a byl to tím pádem ten úplně nejlepší nástroj na týrání rodičů. Jenže to už je skoro 30 let!
Jak se to stane, že některý kulturní symboly přežijou pravnuky a jiný nemilosrdně upadnou v zapomnění?
(My měli pogy, pamatujete? To byl vlastně taky hroznej bizár!)
Proč je tak těžký udržet se ve svým středu?
Někdy mi to přijde jako ta nejjednodušší věc na světě. Nutno říct, že to bývá ve chvílích, jako když vyjedu na nějaký retreat. Nebo když s Davidem vypadneme sami (!) na prodloužený víkend do přírody. Nic tam neděláme. Jen čumíme do korun stromů, posloucháme ptáky… a samozřejmě si někde dáme dobrý kafe.
Chodidla kořenící do země, nádech i výdech se pak zdají jako univerzální vesmírná samozřejmost, o kterou nelze přijít.
Střih. Praha, Dukelských hrdinů 40, tři čtvrtě roku rozbombardovaná ulice, obousměrný tramvajový provoz při snaze dostat se do školky, následně do školy, na nákup a pak mezi psíma hovnama domů. Moje hlava chce řvát, srdce puknout v tachykardii a zen nějak nikde. Jako dává to smysl. Asi. Ale nebaví mě to.
*Evžen je můj věrný copywriterský AI asistent.
Komentář