Obětovat se pro druhé není žádná ctnost

O (ne)ctnosti sebeobětování od jedný sebestředný biatch

Uf, tak ten můj článek o babičce s Covidem zaznamenal nečekanou pozornost, za kterou děkuju. A to zejména všem, kdo pod ním kritizovali rozhodnutí odstěhovat babičku do domova pro seniory, protože mě inspirovali k tomuhle.

Nebojte, nebudu sem psát nic jízlivýho o tom, jak jsou všichni tyhle lidi chytrý a chtějí mi přes celou planetu radit, jak být v jejich očích lepším člověkem (to už jsem udělala v nasrání nad nepovedeným lineckým u Veroniky Hurdový na Facebooku). Zamýšlím to jako fakt úplně vážnou úvahu nad sebeobětováním a jeho vnímáním jako nějaký ctnosti.

Schválně, kolikrát v životě se vám vyplatilo obětovat svoje přesvědčení, touhy, potřeby… štěstí pro někoho nebo něco jinýho?

Já vim, z nějakýho pokřivenýho důvodu máme jako společnost pocit, že oběti jsou v životě potřeba, že jsou dokonce morálně správný. Učí nás to od dětství a pak se to s náma táhne až do konce života.

Tak třeba už rodiče od svých dětí očekávaj, že se přizpůsobí jejich představách o světě a hlavně o sobě samotných, žejo. Tady tomu ještě oběť neříkáme, ale de facto to nic jinýho neni. Budeš se prostě chovat tak, jak my považujem za vhodný, stýkat se s kým my považujeme za správný, studovat to, co my si myslíme, že je pro tebe dobrý… Protože když ne, dáme ti set sakra najevo, že takovýho tě teda fakt nechceme. A co asi skoro každý dítě (minimálně do určitýho věku), který je na svých rodičích a jejich lásce plně závislý udělá? Přizpůsobí se. #duh

Obětuje se ale i ten rodič sám. Hlavně matky. A to neustále. Tak to totiž správný mámy dělají, ne?

Začíná to těhotenstvím, kdy se z vás stane tak trochu chodící inkubátor. Cizí lidi vám sahaj na břicho, radí, co (ne)máte jíst… Způsob porodu, to je téma samo pro sebe. Každej přesně ví, co máte dělat, přestože vás vidí poprvé v životě. A tím to teprve začíná. Jakmile je mimino na světě, tak buď kojíte moc krátce nebo moc dlouho, kopete se na mateřský do zadku nebo jdete do tý práce příliš brzo… Vlastně nemůžete nikdy nic udělat správně a hlavně (!) vás samotný se opět nikdo na nic neptá.

Důležitý je přece to, co je dobrý pro vaše dítě, ne pro vás!

A tak jedeme v tomhle vzorci obětavý matky, co všechno přizpůsobuje svým potomkům a co když pak jednou vylítnou z hnízda, skončí na antidepresivech (do tý doby dala jenom tak lahvinku denně).

Kruh se uzavírá ve stáří, kde se znovu vracíme k dětem. Přece teď nenechaj ty svoje rodiče, co jim všechno obětovali, jen tak na holičkách? Snad si je hezky vezmou domů?! Co na tom, že třeba zrovna mají malý děti, byt 2+1, běžnou pracovní dobu od 8:00 do 16:00 nebo prostě „jenom“ nechtěj žít s někým, kdo pro ně byl celej život jistym vzorem a teď se jim před očima mění v další dítě, který ale neni ani plný naděje, ani roztomilý. Naopak. Může vážit taky 100 kg, sprostě jim nadávat, všechno vyčítat, přitom vyžadovat neustálou péči a být tak prostě už jen naprosto neutěšeným obrazem beznaděje, ze který je všechny vykoupí až jeho smrt.

Takže ono je moc krásný mít 90letou babičku v zahradě na lavičce a potom ji jednou prostě najít mrtvou ve vlastní posteli s úsměvem na tváři, ale málokdo má takový štěstí. Většina lidí prostě nemůže nebo nechce vzpomínat na svýho rodiče s čistou nenávistí za to, že jim rozložil manželství, kariéru i osobnost. A já myslím, že je to dobře.

Osobně na obětování se čemukoliv nebo komukoliv vůbec nic ctnostnýho nevidím.

Zasvětit něčemu svůj život, klidně.

Dobrovolně (!) pomoct někomu potřebnýmu, samozřejmě.

To jsou většinou rozhodnutí vycházející z pozitivní motivace.

Oběť je oproti tomu z definice negativní. Její podstatou je totiž sebedestrukce. Děláme při ní něco, co vůbec nechceme a co nás prostě ničí. Všechno z nějakýho strachu, se kterým se bojíme konfrontovat a tak před ním prach obyčejně utíkáme s alibistickou výmluvou, že je to přece pro druhý.

Ve skutečnosti jde ale zas jenom o nás a o naši vlastní neodvahu střetnou se s touhama a potřebama, o kterých jsme přesvědčený, že jsou nepřijatelný.

Protože jakej člověk strčí chudáka dědu do ústavu, všeho nechá, aby přijal vysněnou nabídku v zahraničí nebo sobecky opustí rodinu jenom proto, že je prostě nešťastnej?

(Hint: podle mě často člověk s pevnou vnitřní integritou.)

A já vim, že už je to možná dlouhý, ale ještě než si definitivně řeknete, že jsem prostě nechutně sebestředná biatch, tak jeden příběh, jo?

 

Mám to štěstí, že jsem vždycky měla mámu, která má silnou osobnost a hodně pevný osobní hranice. A tak když zrovna chtěla být sama, prostě mě poprosila, ať ji chvíli nechám. Do cirkusu se mnou posílala babičku, protože to sama nesnášela a její nejhranější deskou roku by rozhodně nebyl soundtrack k Frozen II (ještě mám co dohánět, mami, hehe!).

Nejsilnější (a taky nejtěžší) ukázkou toho, jak to má máma celej život nastavený, pro mě ale bylo asi její rozhodnutí odstěhovat se za svým novým partnerem (mým dnešním nevlastním tátou) do Itálie. Bylo mi tenkrát 9. Nebo tak nějak. Pamatuju si, jak jsme spolu seděly v pokojíčku a obě brečely, protože jsme si nedovedly představit žít jedna bez druhý. Já chodila normálně do školy, takže máma plánovala jet nejdřív sama. Bylo to pro mě tehdy fakt těžký. Dlouhý týdny jsem vůbec nespala. Budila jsem v noci tátu, aby si šel lehnout ke mně a on mi seděl u postele až do rána. Přitom měl v tý době sám malý mimino, mýho bráchu. Přesto jsem to fakt nikdy neměla mámě za zlý. Tehdy v tom pokojíčku mi totiž řekla…

„Miluju tě, broučku. Nejvíc ze všeho na světě. Víš to, viď? Ale právě proto musím odjet. Protože když bych zůstala, bojím se, že bych tě jednou začala nenávidět.“

Stavět vlastní život na první místo není sobecký

Byla jsem sice dítě, ale myslim, že jsem to pochopila.

Bolelo to příšeně, ale máma prostě musela pryč. Ne proto, že by mě nechtěla. Ne proto, že bych si její možnou zlobu měla nějak zasloužit. Prostě proto, že by mi jinak obětovala vlastní štěstí. A s tím by jednou nevyhnutelně přišla i hořkost. Nepřekonatelný vnitřní nasrání, že mi všechno dala a já spratek nevděčnej se teďka nechci učit, slušně oblíkat, mít stejnej názor… Whatever!

Samozřejmě že byla za totální krkavčí matku. A asi i poběhlici, co kvůli chlapovi opustí svý dítě (nutno podotknout, že jsem nakonec jela za ní, chodila jsem v Itálii do školy, protože jsme tam měly jakože žít, ale nakonec to celý nedopadlo a postupně jsme se obě vrátily).

Přesto jsem za tohle rozhodnutí mámě fakt vděčná. Naučilo mě totiž několik pro život naprosto zásadních věcí. Mimo jiné třeba to, že…

Nejsem odpovědná za emoce druhých nebo že mám žít svůj život pro sebe a ne pro někoho jinýho.

Každej totiž máme na odžití svůj vlastní příběh a většinou o žádnou oběť ani nestojíme.

Rozhodnutí někomu „pomoct“ na svůj úkor mívá navíc podstatu nikdy nevyřčený smlouvy, kterou uzavíráme jen my sami ve vlastní hlavě. Já ti teď obětuju tohle a ty my za to budeš minimálně vděčnej. Ale protože o tomhle bezva dealu nikdo jinej neví, tak ho taky nemůže nikdy naplnit, žeano. A proto pak ta hořkost a zloba a všechna nespravedlnost světa.

A tak přestože často zachraňujeme druhý nebo jim podřizujeme život, protože si myslíme, že tím děláme nějaký dobro, tak jsem já osobně přesvědčená, že…

Světovej mír člověk šíří hlavně přes vlastní spokojenost.

Společnost plná nešťastnejch duší totiž přece z definice nemůže být šťastnou. Spokojenej svět musí nutně tvořit zas jenom spokojený lidi a tam to nejde jinak, než hotl zatnout zuby a začít u sebe.

3 komentářů

  • Tereza napsal:

    jojo protoze jak muzes udelat stastnyho nekoho jinyho, kdyz nedokazes udelat stastnym sam sebe?

  • Lucie napsal:

    Tohle je jeden z nejlepších článku, co jsem od Tebe četla. Díky za něj! A teď si jdu v hlavě přerovnat to, co mi tam už několik let dělat neplechu…jak já nevděčná dcera jsem se mohla odstěhovat do Kanady a nechat tam ty svý rodiče,co mi všechno obětovali, slušně mě vychovali, nechali mě vystudovat a já si teď sobecky žiju na druhým konci světa a vůbec se o ně ve stáří nepostaram…

  • Ludmila napsal:

    Je to presne o tom , že aj keby sa celý svet obrátil naruby a nám nezostalo nič, ale vôbec nič, tak jediný kto nám zostane sme my sami . A preto by sme mali mať vždy sami seba na prvom mieste . Je len naša voľba či budeme v danej chvíli šťastný a prežívať prítomnosť naplno , alebo žiť podľa predstáv iných ľudí s očakávanim vďačnosti a zahorklými myšlienkami keby som nemala … keby som nemusela …
    Karoli ešte raz obrovská pochvala za tento článok, priamy , úprimny… a presne popisujúci veľký problém tejto spoločnosti.

Komentář

Váš e-mail nebude zveřejněn.