Tak já za 4 týdny rodim. A nějak se mi stejská.
Vůbec mi to vždycky chodí ve vlnách. Ty chvíle, kdy se najednou z ničeho nic zastavím a se mnou jakoby i celej svět, kterej se pak na chvíli zhroutí do sebe.
Třeba jako včera, když jsem koukala na toho bláznivýho Kalleho Flodina,co bydlí někde v boudě v severním Švédsku, nikde ani noha, všude jenom sníh, polární noc a zima jako v prdeli. Ale taky lesy co v nich v létě rostou úplně stejný borůvky jako máme u nás, večery u krbu nebo ten hrnec na ohřev vody na sporáku. Vytáhl si ho pak ven na sníh, kde se z něj sprchoval, protože v tý chajdě nemá tekoucí vodu ani koupelnu a já u toho začala brečet. Strašně moc brečet.
Vzpomněla jsem si na Řitku, kde jsme sice nemívali -20°C, ale babička tam vodu hřála úplně stejně. Lili jsme ji pak do necek, ve kterejch jsme se postupně všichni koupali, protože ani my tam v Brdech tenkrát neměli rozvody. Já byla tehdy malá holka z paneláku a tyhle věci jsem milovala. Vůni připálený topinky, vrzání dřevěný podlahy, slizkou kostku mýdla… Sranda jak jsou to někdy úplně náhodný věci, co ti vytanou někde v mozku a rozjedou jednu dlouhou reakci jako když zapálíš dynamit. Vykřešou jiskru, co pak s prskáním běží přes emoční obvody těla a na konci BUM! Z očí se ti hrnou slzy, který nemůžeš zastavit. Prostě se ti stejská.
Po angreštu, po rybízu, po višňový šťávě. Po těžkých peřinách, věnečku z kopretin, po ranní mlze. Po časech kdy byl život dokonalej a člověk to vůbec netušil.
P.s. Fotky jsou od mýho táty.
Komentář