Sežraný jahody. Story of our life. Většinou sklidíme tak 1 z 10. A člověk si zas uvědomí, jaká je to zahradničení řehole. Okurky nám zplesnivěly, rajče málem probouralo střechu, papriky okousaly housenky, no, a těma jahodama tu nedobrovolně krmíme nějakou hlodavčí rodinu nebo koho.
Vždycky jsem měla za to, že zemědělství bylo a je jedním z největších vynálezů a pokroků lidstva. Aspoň mě to tak vždycky učili. Usedlý život, tvorba bohatství, populační růst… Víme. Poprvé jsem se s myšlenkou, že by to třeba zas tak boží být nemuselo, setkala až v knize Sapiens. Protože jasně, sice úroda a místo malých tlup rovnou celý města lidí, ale s tím taky dřina a nemoci, neustálej strach o příští sklizeň a tím pádem i BOJ s přírodou, která se z matičky zaopatřovatelky najednou stala nepřítelem, kterýho je potřeba zkrotit a ohnout.
Nechci si ty lovce sběrače nijak idealizovat. Neměli koneckonců teplou sprchu ani flat white.
Takže vůbec nechápu, jak to mohli ty dlouhý tisíciletí přežít, ale jinak to podle všech možných zdrojů vypadá, že jsme se před tou neolitickou revolucí měli mnohem svobodnějc a zkrátka líp.
Jednou za čas se něco ulovilo, došlo se pro bobule, ale jinak se vlastně dost lelkovalo. Děti nemakaly, nechodily do školy, nikdo je neprudil… Prostě si hrály a žily s dospělýma, čímž se samy dospělýma učily být (#duh!). Všichni se starali o všechny a zároveň o nikoho a když se ukázalo, že je to blbý, že tady už takhle dál žít nejde, tak se sebrali a šli holt jinam. Nikdo nic neměl, takže nemusel nic opouštět, bylo jen pár pravidel a zákonitostí (převážně přírodních), kterýma se musel řídit a všechno prostě bylo tak nějak jednodušší.
Hodně na to teďka myslím. Na simple living, na prostej život.
Na lidi, co prchají z měst a kanceláří někam do off grid chajdiček v horách. Na svoje dětství na táborech a na kamnech ohřívanou vodu na nádobí, koupání i čaj u babičky. Na život, kterej nebyl vždycky pohodlnej, ale možná právě proto byl tak jednoduchej. Člověk se v něm totiž neměl jak ztratit, zaháčkovat tím záhonem jahod nebo hypotékou, zkrátka zapomenout ve věcech, který vás sice štvou, ale už jste do toho přece dali tolik času, peněz a energie, tak se na to teďka nevykašlete.
A tak se dál chodím nasírat k jahodám a sním nad nima o životě v přírodě, někde daleko od města, kde je les a jezero a borůvky a houby, kde Josefína nechodí do školy a místo toho leze po stromech, přijde až na večeři a já ji celej den nevidím… A kde bych si za chvíli nejspíš vystřelila mozek z hlavy, protože přece to flat a hadi a já nevim co.
Ale třeba ne. Třeba by přesně tohle byl ten největší krok zpátky a zároveň kupředu.
Nevím. A tak o tom aspoň nahlas přemýšlím.
Komentář