Smazala jsem si z telefonu Instagram. Už je to měsíc a… žiju.
Nevím, nějak mě trklo, že už na něj stejně dlouho nic nepostuju, tak jsem si říkala, že to prostě zkusím. Nebojte, mám ho pořád na desktopu, takže nic zásadního jako jakej latte art byl komu dneska naservírovanej mi naštěstí neujde.
Nějak jsem čekala, že to bude velký. Že tímhle rozhodnutím odříznu dlouho otravnej vřed a uleví se mi. Nebo že mě zachvátí totální FOMO nad tím, jak NIC nevím. Porodila už ta Natálie? Kde byla Terka na dovolený? Kolik dětí dnes zemřelo hlady? A nebo že propadnu existenciálnímu zmaru, při němž budu už navždy zírat do mobilu s myšlenkou, „K čemu mi ten krám teď jako je?!?“
Místo toho se nestalo vůbec nic.
Můj screentime je furt stejný. Natálie stále neporodila. Terka jela opět do Itálie. Hrůzy světa odmítám sledovat i nadále (jako ostatně posledních 10 let, co nekoukám na zprávy). Svět se překvapivě točí dál. A v případě akutní potřeby je tu telefon. Ano, jakože možnost někomu ZAVOLAT (radical! I know!), e-mail nebo dezinformační weby.
Život je krásný a naplněný.
Jediný dilema, který přetrvává, je to profesní. Ono to zatím totiž nezní úplně dobře, když jako „expertka na copywriting“, potažmo online marketing někomu řeknete, že nemáte sociální sítě a že už vás prostě tak nějak… serou. Většina lidí má furt z nějakýho důvodu pocit, že ten závod s algoritmy dává smysl.
Čímž se dostáváme k pointě celýho tohohle textu:
Už měsíc jsem prostě lepší člověk než vy.
Naštěstí se o tom ale nikdo nedozví. Protože, wait for it… pro zachování tváře to nemůžu dát na Instagram.
Komentář