Když se lidí zeptáte, jak to zvládají po příchodu druhýho dítěte, tak vám většinou řeknou něco jakože holt nespí, no. Což vy s tím jedním ale taky ne, takže nic novýho, žejo. Málokdo se vám ale podívá do očí a plně vám otevře svůj syrově opravdovej příběh zbrusu novýho rodičovství 2.1 ve vší jeho hloubce a upřímnosti. Možná proto, že se bojí. Možná proto, že ještě sami neví, co se to vlastně, kruci stalo. Stejně jako já.
A tak vám nepoví o každodenních scénách a zhrouceních nad, já nevím, kouskem pizzy, co jste ho ohřáli a on měl přece zůstat studenej, který přijdou úplně náhle a s kulometnou kadencí, přestože jste měli pocit, že tohle máte už dávno zmáknutý. Vy se přece s vaším dítětem domluvíte. Heh.
Nepoví vám o migrénách z nevyspání (nebo z vlastního řevu. #truestory), o usnutí uprostřed věty ani o husí kůži z toho, že se k vám chce už zase někdo přitulit.
Hlavně vám ale nepoví o vzteku. Ani o smutku. O truchlení nad tím, že se vztah, kterej jste měli s prvorozeným, během jedinýho okamžiku rozplynul.
Zaniknul s prvním nádechem vašeho novýho miminka a vy jste si ani nestihli říct čau. Roztekl se z něčeho, co mělo jasnej tvar a podobu do jakýsi neforemný hmoty, co teď nekontrolovatelně zatýká do všech spárů vaší duše, který jste zas jednou nevěděli, že je vůbec máte. A ty spáry jsou temný. Další zatím neprobádaný skuliny co jsou plný strachu, bolesti a nasrání, další červí díry, o kterých nevíte, kde vás časem vyplivnou.
Celý těhotenství jsem si myslela, že když už někoho, tak budu tak trochu za vetřelce považovat to nový mimino.
To on přece bude ten novej element. Ten, kdo mezi nás nově vstoupí a dost možná rozbije naši rodinnou harmonii. Jenže pak se narodil. Já mu koukla od očí a moje srdce puklo láskou.
Asi je to hormonama a je to normální (já vlastně vím, že je), ale okolní svět jakoby pro mě zas na chvíli přestal existovat. Leželi jsme spolu kůže na kůži, srdce na srdci a byl to zas takovej ten moment, kdy jsem věděla, že teď bych mohla klidně umřít. Šťastná a s vědomím naprostý úplnosti.
Tohle jsem měla i s Josefínou.
I ona byla moje okno do vesmíru. Hvězdná brána skrz kterou jsem mohla prostrčit ruku a osahat si „domov.“
To teplý místo kdesi hluboko v galaxii, kam všichni patříme, jen na to vždycky nějak zapomeneme.
Jenomže pak vyrostla. A jak se jí z očí vytrácela ta kosmická modř, jakoby ve mně naopak rostl… nevim, smrtelník? A s ním i všechny jeho klasický problémy. Co bude k večeři, musím umýt nadobí, vynést koš a vytřít, vezmi si bundu, už jsme tam dávno měli být, počkej, už jdu, dělej, už mě to tu nebaví, kolikrát ti to mám, krucinál, říkat… 1000 + 1 logistických operací denně, ze kterejch jsem si postupně udělala mateřství. A hrozný je, že když se svý dceři dneska podívám do očí (teď už šedomodrých), tak vidím právě tohle – povinnosti.
A tak když poprvé po narození Zašíka vešla do dveří…
Můj svět jako by se rozdělil na dva.
V jednom čuchám k dětským vláskám a poklidně plynu, ve druhým furt spěchám a počítám do tří. A to mě hrozně zaskočilo. Že to dítě, který bylo do teďka parťák, se kterým se šlo skoro na všem domluvit, který mi přišlo roztomilý, nejlepší, skvělý… To samý dítě mě najednou štve. A to jakože hodně.
Protože něco neustále chce a chce to po svým.
Protože na mě furt sahá a mně je to najednou nepříjemný.
Protože z ničeho nic potřebuje asistenci s věcma, který už dávno dělalo samo.
Protože ho mám imrvére za zadkem s psíma očima, před nimiž není úniku.
A jasně, já samozřejmě vím, že jenom reaguje na tuhletu obří změnu, která je pro ni hrozně moc těžká a…
Fakt tomu rozumím. Přesto na to nemám emoční kapacitu.
Spím 4 hodiny denně, kojim, jsem na šestinedělní hormonální houpačce, chci si mazlit to svoje miminko, mít klid a místo toho na mě někdo 100x za den ječí, že chce napít, najíst, hrát si na Elsu a nebo se rovnou v totálním amoku válí po podlaze, protože, já chciiiiiiiiii zmrzlinu, jít do školky nahatá, být vzhůru do půlnoci nebo jakoukoliv jinou libovolnou kravinu.
A tak často křičím.
Minule třeba tak, že mě z toho až rozbolela hlava.
Mám temno před očima a přijdu si fakt jako zvíře. Zoufalý, za vlastním ocasem se točící zvíře, co najednou vystartuje a chňapne, protože už prostě neví co jinýho.
Aby bylo jasno, nevyčítám si to. Vím, že je to všechno vlastně normální. Nechci žádný rady, soudy ani slova o tom, že to bude dobrý. Chci se jenom podělit. Protože to třeba máte stejně. Třeba vás to taky celý jenom hrozně mrzí. Že vás to vaše báječný dítě najednou tak strašně štve. Že se často vůbec nepoznáváte. Že je všechno najednou jinak a nešlo se na to nijak připravit.
A taky že to teď zrovna prostě líp nedokážete a musíte to holt nějak ustát.
Jestli jo, tak já na vás myslím. Vy myslete zas na mě a budeme vědět, že v tom nejsme sami.
Komentář