U těch co hýbou internetem, vždycky hodně frčela jejich morning routine neboli ranní rituál. Mě taky vždycky zajímalo, jak začínají den lidi, který jsou pro mě něčím inspirativní, třeba bych mohla být podobně cool?
Jenže pak jsem se dověděla, že vstávají v 5:00, aha. Hned na to běhají 15 km, aha. Čtou si Bibli, aha!
Většinou prostě praktikujou věci, který se mi zdají naprosto nedosažitelný (i když teda v 5:00 díky svým tyranským dětem vstávám taky, takže tam zrovna #check). Proč si, kruci, ty lidi ráno místo 3 minut ledový sprchy nedávají radši ledovou kávu? Nebo aspoň můj oblíbenej chleba s máslem a marmeládou? Jo, oni jedou keto stravu. AHA!
Já nějaký svoje rituály samozřejmě taky mám. Čistím si třeba zuby, ale…
Obecně to od doby co jsme se vrátili do ČR, šlo s mýma zdravýma návykama celý nějak do kopru.
Částečně asi z nadšení, že zas můžu jíst všechny ty svíčkový a koláče, co jsme v Sydney neměli, částečně z vytržení z našeho tam už zajetýho řádu a pak taky z lenosti. Ono totiž vyjít jen tak ven z bytu ve městě, kde není stabilně slunce a teplo bez ohledu na roční období a kde místo do dveří vedoucích hned na zahradu musíte táhnout 2 děti ze 6. patra, bylo najednou nějaký těžký. Nechtělo se mi. A tak jsme z ničeho nic trávili dopoledne doma, jedli furt ty koláče, pili víno (ježiš, my tu máme tak dobrý víno!) a kafe a já byla pořád unavená, plná beďarů, různých neduhů… Prostě něco bylo špatně. Nebylo mi dobře a začlo mě to štvát.
Takže jsem začala hltat nejrůznější podcasty o zdraví a bio hackingu a narazila jsem mimo jiné na Andrew Hubermana, profesora neurovědy a oftalmologie ze Standfordu a neskutečnýho sympaťáka, jehož kanál Huberman lab je totální studnice vědění o celkovým fungování lidskýho těla. Doporučuju a taky na něj budu za chvíli hodně odkazovat. On si totiž vždycky udělá na nějaký téma širokou rešerši, projde všechny kvalitní, relevantní studie a všechno to pak nasype do zhurba dvouhodinový, zábavný přednášky. #gold
A tak jsem konečně šla do sebe.
Začala jsem víceméně s denní pravidelnsotí praktikovat následující věci a zatím musím říct, že fakt výrazně zvýšily kvalitu mýho života. Je teda klidně možný, že si zatím jedu na vlně počátečního dopaminu a dobrýho pocitu z toho, že jsem něco nevzdala hned po prvních třech dnech (jako to mívám většinou), ale co už! Ono je to ve výsledku asi vlastně jedno.
Ale jenom jakože disclaimer: Nemám patent na štěstí ani na zdraví, nejsem žádnej health coach a za rok už můj život nejspíš bude zase vypadat jinak. Nicméně momentálně se snažím dělat tohle.
1) Jdu ven co nejdřív po probuzení
Ideálně do půl hodiny. Vystavení očí přirozenýmu rannímu i večernímu světlu (koukat přes okno bohužel nestačí) je totiž naprosto zásadní pro zdravý ukotvení celýho vašeho těla v čase a tím pádem i v denním rytmu. Optimalizuje vám to hladinu kortizolu tak, že pak máte přirozeně víc energie a lepší náladu nejen ten danej den, ale dlouhodobě.
Většinou stačí 2-10 minut! Jakože fakt.
Takže pokud máte balkon nebo zahrádku, boží. Nemusíte se převlíkat, tahat z toho 6. patra a pak buď bezprizorně hledět do dáli nebo se obligátně venčit spolu se všema psama z neighbourhoodu jako já.
Teda abych to zas zbytečně nedramatizovala, pokud tu zahradu nemáte a teď si možná říkáte, ježisimarja, jak se ta Karolína vypraví ven do 30 minut a ještě s malejma dětma?! Tak u mě to reálně…
Probíhá asi takhle:
- Zachary se vzbudí kolem 5:30
- Já další minimálně půl hodinu odmítám tuto krušnou realitu přijmout a zůstáváme v posteli
- S mučednickým úpěním vstávám a plížím se s ním ven, abysme nevzbudili Josefínu (a já nemusela následující kroky podnikat i s ní)
- Jdu se vyčůrat a vyčistit si zuby
- Přebalím a převlíknu Zašíka i sebe za neustálého syčení Pššššššt, přestože vím, že to zatím nechápe
- Vrazím mu do ruky banán a jdeme
Většinou si dáme krátkou procházku, takový naše kolečko zakončený výhledem na rozbřesk nad Holešovicema.
Teďka v zimě to bude teda celý těžší. Jednak proto, že se mi asi nebude chtít z postele hned ven do zimy a taky proto, že v 6:00 ještě nebude žádný světlo. V takovým případě má prej člověk hned po probuzejí rozsvítit doma všechno, co jde (což nesnáším) a mazat ven, jakmile vyleze sluníčko. Tak uvidíme.
Víc na téma světla a jeho blahodárnýho vlivu na náš organismus TADY nebo třeba TADY.
2) Piju kafe až 90 minut po probuzení
Tohle je další life hack. Kofein totiž funguje tak, že blokuje adenosin, kterej se v průběhu dne vyplavuje do těla a hlásí mu, jak dlouho už je vzhůru a jak moc už je unavený. Zbytkovej adenosin máme ale často i po ranním probuzení, protože jsme třeba úplně kvalitně nespali (soucitně hledím na všechny rodiče s očima angorskýho králíka) a když si hned dáme kafe, tak ho tělo nestačí zpracovat. Výsledkem je pak totální energetickej crush brzy odpoledne, kdy efekt ranního kofeinu opadne a nás najednou sejme nejenom adenosin, kterej se nahromadil od rána, ale ještě i ten zbytkovej z předešlý noci.
Je proto dobrý s kafem počkat 90-120 minut po probuzení.
Dáte tak organismu prostor, aby se nejdřív popasoval s drsnou realitou uplynulý noci a až pak ho prolijete vytouženým mokem.
Zatím mi přijde, že to funguje skvěle! Normálně byly moje děti ve 14:00 na vrcholu svý aktivity, skákaly mi po hlavě a chtěly, abych se s nima honila, zatímco já si vizualizovala, že ležím v posteli a mlela z posledního. Teďka tohle skoro nemám!
Je teda možný, že za tím stojí i všechny ostatní body, o kterých tu píšu, nicméně nějakej efekt to určitě mít bude.
Víc o kofeinu a jeho vlivu na spánek i energii v průběhu dne třeba TADY.
3) Cvičím dopoledne jógu
Nutno říct, že s menší pravidelností než bych chtěla. Můj ideál je dělat to denně nebo aslepoň 6x týdně, nicméně life happens. Zašík chce místo jedný snídaně tři, Josefínu musím odvést do školky, pak mám nějaký vyřizování, takže na to často fakt zapomenu. Někdy si to vynahradím večer, někdy na mně děti při asánách dělají vlastní asány takovým způsobem, že radši přestanu a někdy se mi prostě nechce a dřepnu si místo toho k PlayStationu.
Já jsem totiž hrozně línej člověk. Nebo takhle – blbě snáším fyzickej diskomfort.
Takže většina činností u kterých se hodně nadřu, je pro mě čistý utrpení. Občas se stane, že mě něco takovýho chytne, třeba HIIT workouty, ale nesmím z toho vypadnout, protože jinak si vzpomenu, že to vlastně nesnášim a vykašlu se na to. Všechny moje pokusy o pravidelný běhání taky vždycky skončily víceméně pomyslným, fuck it! a odchodem na kafe s dortem.
Jóga mě proto chytla tím, že je jemná. Vlastně i v těch těžkých věcech u kterých funím, je to furt takový jako „hodný funění,“ žádný chcípání v potu bez dechu za kopcem.
Cvičím s Boho Beautiful, je to pro mě vždycky i taková trochu meditace a když si chci dát trochu víc do těla, vyberu si něco silovýho. Např. jejich Death by Pilates je hodně výživný, ale furt zvládnutelný, navíc jen kolem 20 minut dlouhý. Fakt doporučuju.
No, a tady jsem měla rozepsanou ještě dlooooouhou pasáž o tom, jak se teď snažím jíst o poznání míň sacharidů a jak experimentuju s přerušovaným půstem, měla jsem odkazy na podcasty a videa, nerdila jsem jako blázen… A nakonec jsem to všechno dala do šuplíku s tím, že už tak je to tady zas román a navíc prostě potřebuju víc času. Na zkoušení a na to, abych mohla dělat alespoň nějaký minimální závěry. Takže o tom až příště.
Každopádně myslím, že tímto, jak jistě uznáte, můžu sebevědomě prohlásit, že teda mám svůj ranní rituál! Nakonec to teda asi jde. I se dvěma dětma (a bez Bible).
Komentář