Sedím v Monoloku, piju kokosovou horkou čokoládu, venku sněží, vedle sebe mám Janin román a…
Prostě sedím. Přečtu třeba i 4 kapitoly a dopiju to ještě teplý.
Pepinu jsem totiž nechala s Davidem a pod záminkou toho, že musím něco nutně vyřídit (což je teda taky pravda, to zas né že né) se courám po Vinohradech, kochám se těma nádhernýma barákama, lezu do sekáčů, obdivuju tam ty šílený růžový svetry s našitejma perličkama z osmdesátek (říkaj tomu vintage, ale tyvl, já se v 86. narodila, takže tomu vintage říkat odmítám), pak si nakonec stejně nic nekoupím, protože jsem se holt jednou rozhodla pro kapesní šatník… A je mi tak dobře.
Tyhle toulky Prahou, do kavárny, do knihovny, na chlebíček, ale vlastně i tak vždycky trochu bezcílný, to mi fakt chybí.
Vložím si vždycky pecky do uší, nechám si v hlavě rozeznít hudbu a přijdu si jak ve filmu. Jezdím tramvají, pozoruju lidi na perónech, na přechodech, na cestě někam, co nevim, kam to je a já se to snažím vymyslet. Ten příběh za každým tím životem.
A vlastně si přijdu trochu jako Holden Caulfield, jak chodil tím Central Parkem, házel šutry do jezírek a bál se že dostane pneumonii. To já se teda nebojím, ale jinak jsem určitě úplně jako on.
Komentář