Přemýšlím, jak se to vlastně stalo. Nejspíš kombinace přetlaku z vymýšlení dárků pro dalších 20 členů rodiny, vnitřního přesvědčení, že příliš moc věcí = zbytečný krámy, který doma nechci a mojí demence. Nicméně Josefína letos pod stromečkem nenašla žádnou hračku. Nějak jsem jí tu Barbie totiž nekoupila.
Pod stromečkem rozbalila šaty, knížky, tongue drum… Prostě dárky, který by se fakt líbily mně. Akorát ne, když mi bylo 6. Protože to je takovej ten věk, kdy toužíte, aby toho hlavně bylo HODNĚ a bylo to VELKÝ. Což mi nějak nedošlo. Když mi pak proto zklamaně říkala, že jí Ježíšek nepřinesl tu Barbie mořskou pannu, kterou si přece přála, krve by se ve mně nedořezal.
Já na ni totiž nezapomněla. Nekoupila jsem ji záměrně.
Letos jsme nepsaly Ježíškovi (chyba č.1). Josefína nějak furt nevěděla co, její přání se neustále měnily, chvíli nevěděla vůbec, pak chtěla domeček pro panenky, pak tuhle Barbie a poslední dny mluvila nejvíc o krabičce plný drahokamů. Takže jsem nějak usoudila, že to je ten kýžený dar a zbytek jsem při svý minimalistický nátuře zavrhla jako nápad k narozeninám a upřímně, zbytečný rozmazlování.
Protože jsem progresivní, moderní rodič, který chce dávat dárky zejména výchovné a kultivující, tak i ostatní dostali za úkol knížky a jiné velmi užitečné a netřpytivé věci.
Debil jsem, no!
Naštěstí jsme se ale měli 27. vidět ještě s mojí mámou, takže jsem hned to svoje nebohý dítě chlácholila, že třeba ještě něco bude u druhý babičky, zatímco jsem rychle vymýšlela plán B.
Dostane tu Barbie od ní! Počkej, vždyť je ale všude zavřeno!
Takže jsem googlila, nakonec si našla, že ji mají kousek od nás v Praze a že mají už 27. otevřeno, takže když tam skočím hned ráno, stihnu to i zabalit a všechno. A taky že jo. Hned toho dne na devátou jsem tam mazala, šla jsem na jistotu a…
Oni ji už neměli.
Trošičku se mi rozklepala bradička.
Josefína je totiž takový to dítě, co si přesně pamatuje barvy, tvar, počet srdíček a obsedí na tom, že tak, jak si to vysnila, je to jediný správně. Tahle Barbie měla být celá duhová. Představa, že ji opiju rohlíkem v podobě pouze duhových vlasů byla tudíž hodně sázka na jistotu. Neúspěchu.
Zběsile jsem volala mámě i Davidovi, že panebože, to jsem to zas jednou posrala, oni ji nemaj, co teď?! David samozřejmě v kontrastu k mý hysterii s ledovým klidem zjistil, že je na skladě v Alze, ale bude až druhej den, což bylo pozdě, protože jsem ji de facto slíbila dneska od babičky a prodavačka na mě celou dobu vyčítavě hleděla, jakože co to je za matku, která leze do hračkářství 3 dny po Vánocích. Nakonec padlo rozhodnutí, že holt vezmu tu, co mají a kdyžtak to celý hodim na Ježíška, že to prostě v tom shonu popletl a můžeme ho ještě poprosit, jestli by se nevrátil a zítra nám ji nevyměnil. Uf.
Už jsem byla na dochodu, když moje černý svědomí náhle zavelelo, že jedna panenka ale, Karolíno, nestačí, takže jsem začala vybírat zcela náhodný hračky, který bych normálně vůbec nekoupila a pokud by mě netlačil čas příjezdu mámy, nejspíš bych tam maniakálně pobíhala do teď.
Když jsem pak odcházela s plnou náručí krabic, musela jsem se sama sobě fakt smát.
Celou rodinu votravuju, že nemá kupovat krámy, hlavně nic svítícího nebo uřvanýho, až to 27.12. sama táhnu domů.
Má to ale happy end. Barbie jsme teda nakonec samozřejmě vraceli, neměla ten duhovej ocas. Ježíšek pak s omluvou přivezl tu správnou večer až přímo do postele, nicméně ještě větší hit byl možná zmrzlinářskej modelínovej set, kterej jsem vzala právě jako odpustek. Takže teď mám rovnou i nápad na ty narozeniny. Spoutu plastovejch kravin a příslušenství na tvorbu modelínových těstovin a já nevim čeho ještě, který jsou sice úplně zbytečný, ale děti z toho budou mít určitě ohromnou radost.
Zdraví matka roku.
Komentář