Měla jsem nedávno v jakémsi podivném stavu mysli velmi živou vizi – lidi v ní byli chodící okurky. V láku.
Prostě normální nakládačky v zavařovačce, jenom s obličejem a takovýma těma stick figure ručičkama a nožičkama rostoucíma ven ze skla.
Každá tahle lidokurka se pak nosila po světě ve svým speciálním a vysoce individualizovaným nálevu nejrůznějších barev a přísad. Někdo si to rád celý osladil, jinej se tvářil dost kysele (hehe), další to asi trochu přehnal s pepřem. Někdo se obklopoval plovoucí mrkví na kolečka, jinej se zas vynořoval z hustýho porostu kopru jak nějakej lesní přízrak.
Pointou bylo, že byl každej v tom svým láku úplně sám. Opuštěn a v naprostém nevědomí faktu, že si ho ve skutečnosti míchá sám.
Tehdy mi to přišlo spíš vtipný. Čím dál tím víc se ale k týhle představě vracím jako k podobenství člověka, života a společnosti, který má něco do sebe a kterýmu se teda moc nesměju.
Komentář