Někdy mi přijde, že jsou všechny ty hluboký moudra, rozvojový cvičení a životní vhledy, jak kamínky, co je člověk sebral někde u cesty, strčil si je do kapsy… a pak na ně na dlouho zapomněl.
Několikrát je nejspíš i omylem vypral v pračce, pár jich poztrácel, když zrovna dobíhal autobus… Až pak jednou zas strčil ruce do kapes a, jééééé, znovu je tam našel.
Na jednu stranu mě to děsně štve, že toho nosim po kapsách tolik a přitom si jen málokdy vzpomenu.
Na druhou stranu je ten jéééé moment tak hrozně fajn. Takovej měkkej, teplej… Jakože zase jsem se jednou vrátila domů.
A kdyby to celý mohlo vonět po bábovce, vonělo by.
P.s. Tenhle krátkej text do veliký míry inspiroval vznik mojí stejnojmenný knížky Kamínky po kapsách.
Komentář