Tenhle měsíc to bude přesně rok, co jsme na sebe s Davidem s dojetím nad tím, jaký už jsme to teda asi veliký a dospělý lidi nebo co, významně mrkli a řekli si že jo, chceme potomka.
O 6 měsíců později jsem pak každý ráno čůrala do kelímku a se zavřenejma očima 30 vteřin napjatě čekala, jestli už se konečně objeví blikající smajlík na tom super vychytaným ovulačním testu, co jsem si ho SAMOZŘEJMĚ kupovala JENOM proto, abych měla přehled o svým cyklu a žádná hnízdící obsese s tím neměla nic společnýho. Jedla jsem vitamíny, sledovala křivku svojí bazální teploty a s každým novým krvácením tajně brečela ve sprše.
Nikdy bych si nemyslela, že do takovýhle fáze někdy dojdu. Vlastně mi to vždycky přišlo trochu na hlavu. Jančit kolem toho, že nemůžu otěhotnět, když přece každý malý dítě ví, že je potřeba „hlavně být v klidu!“
No, a netrvalo to ani 3 měsíce a už jsem v tom jela taky!
To už totiž tak bejvá, když člověk něco hrozně moc chce… a ono to nejde.
I já to svoje miminko fakt strašně moc chtěla a všechny tyhle s každým novým měsícem opakující se neúspěchy mi najednou přišly jako jeden velikej podvod.
Myslela jsem totiž, že to bude celý nějaký jednodušší! Myslela jsem, že to půjde hned.
Nevim, asi taky proto, že minimálně do takovejch 25 jsem měla pocit, že těhotenství je jako virus. S někým si někde podáš ruku a je vymalováno! Proto taky všechny ty prášky, žejo. A my se teď fakt vědomě snažili, já do všeho míchala maca prášek (ten je totiž dobrej na potenci, kdybyste to náhodou nevěděli) a ono nic!
Přišlo mi to strašně nefér.
Byla jsem smutná.
A s každou novou těhotnou kamarádkou taky čím dál tím víc naštvaná a vyděšená.
Co když se mnou něco je?
Co když jsem nemocná a nepůjde to léčit?
Co když prostě děti mít nemůžu?
A co když třeba tou mámou ani nikdy být nemám (Néééé, já strašně chci!)?
Zkrátka klasická schíza, o který racionálně víte, že je naprosto zbytečná a často i neopodstatněná, nicméně to jí nebrání v tom, aby vám v noci nedala spát.
Vy už jste si to totiž celý nějak naplánovali. Nějak jste si to všechno vysnili. První dítě bude do 30 a bude to teďka! Makáte na tom a jenom se zaťatejma pěstma slyšíte, jak se vám pán bůh hlasitě směje.
„Karolí, prosimtě, KLID! Moc tlačíš na pilu! Myslíš, že k tobě to miminko bude chtít, když jsi takhle ve stresu?!”
Slyšela jsem od mámy, od holek a vlastně úplně od každýho, komu jsem se v naději o pochopení nějak svěřila.
Ale znáte to, žejo? Tyhle rady, co jsou sice moudrý, ale v danou chvíli taky úplně nejvíc na pěst?
Protože najednou nejenom, že jste mimo, protože prostě řěšíte nějakej problém, ale ještě začnete být ve stresu z toho, že jste ve stresu a to se přece nesmí!
A jasně, že maji ty lidi pravdu a myslí to dobře! Jenomže to poslední, co chce člověk slyšet (a havně co může reálně udělat), když něco intenzivně prožívá, je s tím prožíváním jen tak přestat. Žádnej ON/OFF čudlík na okamžitý vypínání a zapínání emocí totiž ještě nikdo nevymyslel. Takže co teda s tím?
Nic.
Ono totiž přestat jen tak tlačit na pilu, ať už je to kvůli čemukoliv, jednoduše nejde. Stejně jako nejde najednou přestat něco hrozně chtít.
Schválně, kolikrát jste na něco přestali myslet nebo něco přestali cítit jenom proto, že jste věděli, že „byste neměli”? Asi nikdy, žejo? Možná spíš naopak! Snažit se nemyslet na růžový slony totiž přirozeně znamená mít jich plnou hlavu.
A tak jediný, co pomáhá, je obyčejný, „No a co?!”
Moment, v němž si uvědomíte, že jste holt jenom člověk, kterej prostě někdy jančí a panikaří, no. Člověk, kterej touží a plánuje, pak se bojí a stresuje a neví jak z toho ven.
A je to v pohodě.
Má to tak každej.
Na pilu totiž nikdy nepřestanete tlačit tím, že si to jen tak řeknete. Uvolníte ji jedině tehdy, když vám dojde, že tlačit a hrotit je někdy úplně normální.
Není to špatně. Je to přirozený.
A věřte, že to bude právě ve chvíli, kdy už právě díky tomu tlaku nebudete jednou moct a tak si konečně kecnete na zadek a najednou vám bude všechno jedno. Povolíte v zenovým okamžiku vlastního vyčerpání, v němž do sebe věci konečně zapadnou tak nějak samy o sobě.
Až zas proto jednou budete pod stresem, tak se hlavně nesnažte být v klidu. Nepůjde vám to.
Radši si najděte někoho, kdo vám rozumí. Někoho, kdo vám nebude radit jak z toho ven, ale kdo vás chytne za ruku a řekne, „Já tě chápu. Musí to být těžký.”
Někoho, kdo ví, že některý věci je nejdřív potřeba příjmout a prožít k tomu, abychom se mohli hnout z místa. A to chce holt čas.
Hrotit, vztekat se a nervovat totiž není špatně. Naopak. Často je to znamení, že jste na tý správný cestě ke klidu.
P.s. Happy end k tý mojí historce: Nakonec jsem otěhotněla po 7 měsících díky jednomu planýmu poplachu. Byla jsem přesvědčená, že jsem těhotná (a nebyla jsem) a jenom díky tomu, jsem se konečně po dlouhý době zase uvolnila, což byla přesně ta chvíle, kdy k nám Josefína přišla. Takže jo, být v klidu vážně pomáhá! Nicméně za našim početím rozhodně nestálo moje rozhodnutí ve stresu nebýt nebo dítě nechtít, ale vlastně takovej placebo pocit, že už se zadařilo.
Komentář