Tenhle text možná potřebuje disclaimer. Radši. Ať pak nemám plnej inbox hejtů a rétorických otázek o tom, proč jsem si ty děti teda pořizovala. Tak jenom ujištění, že je fakt miluju a že i na níže popsaný dovolený jsme se samozřejmě měli často skvěle. Potřebovala jsem prostě jenom ventilovat svoji frustraci ve vší její majestátnosti. A jo, přemýšlela jsem, jestli to vůbec publikovat, ale pak mi to prostě přišlo jako fakt dobře napsaný.
S tátou jsem zcestovala půlku světa. Bral mě s sebou všude. K moři, na hory, jen tak do Benátek, do Paříže, ale taky do exotických zemí. Do Číny, JARu nebo Dominikánský republiky jsem se s ním podívala ještě než mi bylo 18. Od mých 9 let s náma pak už jako úplný mimino jezdil i můj brácha. Mám ho živě před sebou pokaždý, když sedíme se Zašíkem v letadle, protože i on byl takový to strašně roztomilý dítě, co se na všechny směje, letušky ho hladí po vláskách, lidi v řadě za námi na něj dělají KUK! a on se pak při poslední třičtvrtě hodině při přistávání z neúnavného úsměvu hodí do stejně neúnavného modu vymítače ďábla a řve a řve a řve, protože musí být připoutanej a ještě ho hrozně bolí uši.
Mě od jistýho věku všechny tyhle výlety samozřejmě strašně sraly. Musela jsem pokaždý být s bráchou na pokoji a nehledě na krásy destinace celej můj prožitek definovalo jediný; jela jsem s tátou. To v 15 ale ani ve 13, natož pak třeba v 17 nechcete, žejo.
Táta na jakoukoliv takovou cestu vždycky balil už 3 dny předem, zhruba v tu dobu taky začínal mít tik v oku a svou charakteristickou nabíhající žílu na čele.
Její tep se stupňoval s počtem otevírání a zavírání kufrů v den odjezdu. Znáte to, všechno už nachystaný a tu si vzpomenete na nějaký ostrý předmět. Tu na tekutiny, co nejsou v pytlíčku. Tu na mikinu, která je samozřejmě vždycky až na dně. Celý drama kulminovalo kdesi ve frontě na security check, kde byl už jakkoliv (ne)míněný pohled kohokoliv rozbuškou pro tátovo nervový zhroucení v podobě zuřivý 20minutový přednášky o (posraný) nesvobodě celýho světa kvůli pár kreténům z 9/11. Já se mu smála. Tiše, vnitřně, někdy i zcela nepokrytě a dneska, dneska ho chápu.
Panebože, tati, já tě tak chápu!
Cestování s dětma je totiž fakt hell. Začne to tím, že si koupíte letenku na 13:40, abyste dorazili v hodinu, kdy z nich nebudou už jen utahaný, běsnící obludy a oni vám posunou let na 16:40. OK. Tak si třeba aspoň v klidu dáte na letišti kafe. Klídek. Jo, aha, vy ale vlastně necestujte s jedním kabinovým kufrem, ale se třema + kočárek + nosítko + tyvl, já nevím, lyže + každej batoh plnej svačinovejch krabiček, pitíček, omalovánek, tabletů, autíček, plen, náhradního oblečení, vlhkých ubrousků, kapesníčků, sponeček a hlavně, hlavně obří lékárničky.
Zyrtek, Fenistil, Panadol, Nurofen, živočišný uhlí, Imodium, Septonex, Jox, Strepsils, zinková mast, kalciová mast, Brufen pro tatínka, Lexaurin pro maminku a od našeho posledního výletu už radši i antibiotika úplně pro všechny, protože…
Jak ví každý zkušený rodič, na trase domov – dovolená se může stát úplně cokoliv. Od zánětu spojivek přes zlomenou hlavu až po druhý kolo spály.
Ale teda zpět k hlavní lince. Kafe. V klidu. Hahaha! Děti vám zdrhnou někam do neznáma už ve frontě na check-in, na kterej musíte, i když už jste si ho dělali on-line, protože přece ten kočárek! Na security vás teda pak pustí prioritně, což je jediná výhoda cestování s dětma. Asi tak na 10 vteřin. Protože pak stejně musíte vyhrabat všechny ty 3 kufry a batohy jako všichni ostatní. Takže lovíte pytlíčky s krémama, elektroniku, tu svojí mega lékárnu, jedno dítě brečí, že jste mu vylili pití, druhý zase odmítá projít samo rámem. Do toho skládáte ten zpropadenej kočárek, kterej začne pán v uniformě ihned po výjezdu ze skenovací černý díry šacovat s velmi podezíravým pohledem.
„Ten kočárek je prázdný, madam?”
„Jo, měl by být,” odpovídá zmatená madam, který právě dítě v náručí plive kus svačiny za výstřih.
Muž osahává inkriminované vozidlo, po dlouhých vteřinách napětí konečně sáhne hluboko do útrob přidruženého košíku a vytáhne… kámen.
„Co je tohle, madam?!” zvedá důrazně obočí.
„Eeee, kámen?”
„Kámen?”
„Ano, vypadá to jako kámen.”
Muž odchází za zatmavené dveře, zbylý personál odvádí celou rodinu stranou s výrazem rádoby vystresovaný matky se dvěma a více dětma, který chce každý v jeden a ten samej okamžik něco jinýho, ty máme nejradši. Ty pašujou koks nejčastějc. A ještě se tváří, že je to kámen!
„V pořádku, madam,” vynořuje se muž zpět mezi nás bez jedinýho náznaku úsměvu. Zašík teskně pláče, kameň, kameň a já se tiše hroutím napůl vyčerpáním, napůl úlevou, že nemusíme na výslech. Za to jsem fakt ráda, ale jinak teda…
Posraná nesvoboda kvůli pár kreténům z 9/11!
Než tohle celý skončí a já 100x vysvětlím Josefíně, že ne, parfém od Chanel za 3.780 Kč ji opravdu kupovat nebudu, i když má krásnou lahvičku, tak je boarding, takže kafe se nekoná ani v neklidu. S dětma máme prioritu i tady. Při nastupování. Což se záhy ukazuje jako přednostní 30minutový stání v autobuse nebo tunelu mířícímu k letadlu. Vedro, narváno, nuda a neustálý, Kdy už půjdeme dovnitř?!? Žíla na čele teď už teda pulzuje i mně. Asi genetika. Nevim!
No, a pak samozřejmě ta cesta. Nalítala jsem toho už hodně. A přišlo mi to často jako vopruz už tenkrát, když jsem jezdila sama s knížkou, sluchátkama a se spoustou nedoceněnýho, nerušenýho času na absolutně cokoliv. To jsem netušila, že za pár let už nedostanu ani ty blbý oříšky (o tom budu jednou vyprávět vnoučatům jako o největším bizáru. Že se v letadle roznášelo teplý jídlo i na 90minutový trase z Prahy do Říma a že zadní sedačky byly kuřácký) a že budu řešit jedno dítě, co vedle mě sedí s náhle se rozvijející horečkou a druhý, co celý 3 hodiny neúnavně leze nahoru, dolu, nahoru, dolu a šlape u toho svý sestře se zimnicí do obličeje, protože pohádky, který by byl normálně schopnej hypnotizovaně sledovat půl dne v kuse, ho teď zajímají přesně minutu.
Když pak konečně usne v nosítku, začne se přistávat a letuška mi přijde oznámit, že takhle z bezpečnostních důvodů spát nemůže. Takže ho zase úplně rozbitýho vyndavám ven, abych ho v totálním amoku připoutala pásem na sedačce vedle sebe, protože z nějakýho neznámýho důvodu je to prej bezpečnější, než když v klidu spí pevně zachumlanej na mý hrudi. Zbytek cesty tak spolu se zbytkem letadla strávíme v již zmiňovaném modu vymítání ďábla. Jedno dítě blouzní, druhý se nepříčetně zmítá, lidi útrpně hledí, letuška přináší jogurt (?), David sedí uvězněn u okýnka o 3 řady před náma a já brečim, že si o mě všichni myslí, že jsem hrozná matka a proč mě pánbu trestá.
V tu chvíli netušim, že Josefína má letos už podruhý spálu a že jsem tím pádem prostě hroznej člověk tak nějak celkově.
Pokud jste náhodou letěli s náma, pardon. Pokud jste náhodou letěli s jakýmkoliv řvoucím, vědomě i nevědomě nemocným dítětem, tak taky pardon. Ale prostě parents are humans too.
Když se mi pak konečně povedlo při čekání na kufry Zašíka uklidnit v nosítku, bylo už dost jasný, že tohle bude taková ta dovolená, po který budu potřebovat měsíční hospitalizaci na psychiatrii. Nebudu vás traumatizovat historkou o tom, jak jsme následující dny strávili snahou o diagnózu na dálku, maskováním hromadný paniky, když se ukázalo, že je to vážně spála (jelo nás 9, z toho 4 děti), neúspěšnýma pokusama o otevření českýho e-receptu v Portugalsku, následným zoufalým sháněním pediatričky v pátek po 17:00, aby nám teda poslala recept papírovej, tlumočením jejích instrukcí lékárníkovi, kterej neuměl anglicky, zjištěním, že antibiotika maji jenom nitrožilní, snahou vymyslet jiný léky a následnou dvoudenní izolací uvnitř.
Nebudu vám tady popisovat ani vysněnou snídani, na kterou jsme se vláčeli lisabonskýma kopcema s kočárkem, aby pak dětem jídlo přinesli a na nás zapomněli, takže jsme se po 35 minutách zvedli a šli si romanticky dát aspoň croissant na úžasně pitoreskní náměstíčko, kde se Zašík nejdřív poblil a nakonec celej vyválel v ptačím hovně a jiné historky, protože tak strašně negativní text nechce nikdo číst!
(Já nevim, co tu ještě furt děláte? Proč si to děláte?!)
Takže abyste neřekli, nějaký ty světlý momenty tam za těch 14 dní samozřejmě byly!
Třeba každej večer, když děti konečně usnuly. Nebo když jsme si dali zmrzlinu a jim jsme ji zakázali. Ale hlavně když jsme nakonec přijeli domů a tady jsme zjistili, že měla Josefína brát ty antibiotika 10 dní a ne týden, jak nám řekla doktorka. Takže si ten intenzivní sebepoznávací pobyt, kdy jsme všichni spolu 24/7 a hrozně se milujeme pokrevní láskou, prodloužíme o dalších 14 dní a moc se těšíme, až zase někam pojedeme.
Komentář