Tyjo, tak se stalo něco, co jsem si myslela, že už se snad nikdy nestane. Konečně mi zase přišla trochu slina… Nebo se mi prostě jenom trochu odlilo mlíko z mozku a já sem po roce opět dávám opravdickej blogovej text! Má začátek, má konec, má přehledně rozvržený body…
A tak jsem shrnula ty svoje nejzásadnější do 7 bodů.
Nebo spíš teda do takových Samurajských lekcí o tom, co jsem si z toho mateřství zatím odnesla (kromě spánkovýho deficitu samozřejmě).
Ono je toho teda mnohem víc. Je tudíž dost možný, že vás budu těma svýma moudrama prudit i v budoucnosti. To jen abyste neřikali, že jsem vás nevarovala.
Uznávám, že jména jednotlivých lekcí znějí jako strašlivý klišé. To protože ono to s tím odlivem mlíka z mojí šedý kůry asi nebude zas až tak horký a nic lepšího mě nenapadlo. Ale znáte mě. Za nudnými názvy se skrývá mnoho barevného sarkasmu často hraničícího s cynismem. Tak nebojte.
Lekce 1.: Žij přítomným okamžikem
Teď asi čekáte, že začnu mluvit o tom, jak je s dětma důležitý užít si každičkej okamžik, protože oni tak strašně rychle rostou a žádnou z těch radostnejch chvil prostě už nikdy nezažijete dvakrát, co?
A jo, to je všechno určitě hluboká pravda. Nicméně já bych výjimečně nechtěla upozornit na zasněný pohledy do nebes, při kterých vás prostupuje láska, ale na ty úplně nejbanálnější potřeby spojený s přežitím.
Ty když totiž na mateřský nenaplníte v určitým časovým limitu (dejme tomu do minuty a to jsem měkká), tak se vám taky může stát, že se prostě nikdy nevyčůráte, nenajíte a vaše lýtka znovu zakusí, jaký to bejvalo za neandrtálců.
Zkrátka málo která hláška při péči o mimino nabývá takový důležitosti jako, „Tady a teď.”
Chce se vám na záchod? Jděte HNED!
Máte hlad? Nacpěte si do pusy klidně i vatu, ale rozhodně TEĎ!
Nesnažte se to pokoušet. Věřte mi.
Mezi přebalováním 568. plíny, věšením prádla a zapínáním další pračky totiž může najednou zasvítit GAME OVER a vy nejspíš dopadnete nějak takhle.
Mateřství je prostě zkušenost, díky který dotáhnete ten slavnej „život přítomným okamžikem“ do dokonalosti. Sice asi trošku v jiným slova smyslu, než zamýšlel mistr Yoda, ale whatever!
Lekce 2.: Nic nedělej. Prostě jen buď
„Co můžeš udělat dnes… odlož na dobu, kdy ti na to nějak zbyde čas.”
Ano, to, že s malým miminem se fakt NIKDY NIC nedá NIJAK naplánovat je jedna z těch zkušeností, do který to člověk napálí plnou rychlostí asi úplně nejdřív.
Ze začátku to šííííleně bolí. Protože, ježiši, vždyť já jsem za celej den vůbec nic neudělala!
Dyť jsme říkali, že tam budeme ve tři, je půl čtvrtý a to jsem ještě ani nenakojila!
Vždyť přece musim NĚCO dělat! Nemůžu se celej den jen tak válet s miminem a dělat ťuťuťu!
Postupně ale zjistíte, že fakt nemusíte. A že jsme my dospělí svázaný tolika často úplně nesmyslnejma rozvrhama a činnostma, který nemaj kromě zvyku vlastně žádný opodstatnění.
Vstává se v 7:00, obědvá se ve 12:30, uklízí se ve středu a je jedno, jestli máte zrovna hlad nebo je to fakt potřeba…
S malým dítětem se všechny tyhle přesně definovaný „časy na…” samovolně taví do tekutýho skupenství, který se přelejvá do náhodně se objevujících skulin v časoprostoru.
(Tyjo, že jsem až v takový intelektuální kondici, to jsem fakt netušila! Dobře já!).
Takže prostě jednou vsátáve ve 4:00, podruhý v 10:00, jíte holt ve chvíli, kdy máte hlad a na konci dne máte ze svýho to-do listu splněný akorát přežití.
Ze začátku je to děsivý. Hroutí se vám svět, protože až do teď jste byli zvyklí hlavně pořád něco vykonávat. Nezahálet. Produkovat. Mít nějakej řád. Krásně je to vidět třeba na tom, kolik knih vzniká jenom proto, abyste svoje dítě konečně naučili „mít nějakej režim.” Zajímavý je, že skoro žádná z nich neřeší, proč ho miminka přirozeně nemaj a co bysme si z toho třeba mohli vzít. Soustředí se jenom na to, jak toho cvrčka dostat tam, kam zrovna my rodiče potřebujeme.
A jasně, nebudu kecat. Někdy je to na palici. Ve 4 ráno nechce mít pravidelnýho budíčka asi nikdo. To se pak totiž fakt nedá moc fungovat. Co chci ale říct je to, že něco je na tomhle nestrukturovaným miminkovský plynutí vlastně hrozně osvobozující. Nutí vás to míň dělat a prostě víc být. Pozorovat svět kolem sebe a hlavně znovu naslouchat svýmu tělu a tomu, co má v životě fakt smysl.
Lekce 3.: Řiď se hlasem svého srdce
To je moje oblíbená. Koneckonců tluču vám to neustále do hlavy při všech svejch výkladech a vůbec.
No jo, jenomže jak na to, což? Pokud vás nebaví tarot ani žádný jiný okultní ezo praktiky, pak moc doporučuju mateřství.
Nic jinýho, než poslouchat svý srdce vám při něm ani nezbejvá. Hlavu máte totiž totálně vygumovanou. Jakože úplně.
Nějak jsem si myslela, že to s tím vykojeným mozkem se jen tak řiká. Pak jsem si myslela, že se to časem lepší. Hmm.
Neříká a nelepší.
Důkazem budiž mi třeba tento text, kterej píšu až 9 měsíců po porodu. Ne proto, že bych neměla čas. Ne proto, že bych neměla náladu… Ale prostě proto, že jsem fakt úplně brain dead. Můj mozek se většinu dne zmůže jen na operace typu světlo – tma a tím to hasne (heh). Mám pocit, že jakmile se pustím do nějaký hlubší úvahy, tak buďto úplně ztratím jakoukoliv vyjadřovací schopnost a nebo rovnou úplně zapomenu, co jsem to vlastně chtěla.
Celkem mazec pro člověka, kterej je jako já zvyklej všechno do úmoru analyzovat a kterej (byť si to nerada připouštím) skrze svojí schopnost přemýšlet do veliký míry definuje sám sebe.
Co víc si ale může někdo, kterej se chce naučit jít za hlasem svýho srdce, přát, než že mu někdo vypne hlavu?
Čím dál tím víc si uvědomuju, jak je to vlastně boží. Dokonce mě napadá, jestli to nebyl nějakej moudrej přírodní záměr, jak udělat z matek napojenejší a vědomější bytosti. Protože ano, často si sice přijdu jako úplnej idiot, ale ještě častějc zjišťuju, že jsem schopná zachytit úplně jiný věci.
Třeba že už je Josefína vzhůru i když leží za zavřenýma dveřma a ani nedutá. Nebo že když pláče a není k utišení, tak prostě potřebuje na čerstvej vzduch. Nevim, kde se ve mně tyhle informace berou, prostě tam jsou.
Takovejch případů mám desítky a vůbec mě k tomuhle bodu napadla ještě hrozná spousta věcí… Akorát že už jsem je všechny zapomněla.
Lekce 4.: Buď sama sebou
Taky jste si všimli, že když někomu příjde do života dítě, stává se z něj najednou úplně novej živočišnej druh? Jmenuje se „rodič“. A je to pěknej vopruz!
Z obyčejný holky, co si občas dala k obědu zmrzlinu a z obyčejnýho kluka, co propařil víkend na Playstationu, jsou najednou „rozumný lidi,” co pomalu voděj svoje děti na vodítku.
A jasně, vychovávat novýho člověka bejvá fakt únavný, náročný, leze vám to na mozek (já jsem si třeba nikdy nedovedla představit, že bych se mohla o někoho tak bát a šílet kvůli každmý mini pupínku jako teďka s Josefínou), nicméně si nemyslím, že musí člověk se vstupem do týhle nový role, opuštět tu starou.
Já jsem pořád já. Karolína. Holka, co si zpívá ve sprše, vzteká se, když jí něco nejde a co stráááááášně často absolutně netuší, která bije.
Vlastně si nemyslím, že naše děti potřebujou dokonalý rodiče, co mají na všechno odpověď a co si vždycky ví rady. Myslím si, že prostě potřebujou milujícího člověka. Se vším hezkým i ošklivým, co to s sebou nese.
Já třeba chci, aby Pepi věděla, že je normální a v pohodě říkat, „Nevím,” nebo, „To jsem teda zvorala, promiň.” Stejně jako bych si přála nezabít v ní tu úžasnou touhu poznávat svět tím, že jí budu neustále na všechno říkat, „Ne ne ne ne!” Protože upřímně, když si představím, jak bezvadný musí být rozmatlat si tu brokolicovou kaši po čumáku, nejradši bych to udělala taky!
Takže jakkoliv divně to možná zní, já se vlastně vůbec necítím ani tak jako rodič, jako spíš pořád ta samá Karolína rozšířená o zkušenost matky.
A zase. Nebudu kecat. Někdy je to pěkná fuška nezapomenout co člověk dělal a jak se choval předtím než měl děti, ale jinak mi tenhle stav umožňuje chodit v noci s obavou kontrolovat, jestli to dítě ještě pořád dejchá a zároveň dál po dešti lítat bosa kalužema.
Lekce 5.: Buď trpělivá
Jedno slovo.
USPÁVÁNÍ.
Víc není potřeba dodávat.
Lekce 6.: Buď opravdová
Pro mě jsou malý miminka úžasnej studijní materiál z hlediska opravdovosti. Znáte takový to když se vám zrovna chce řvát vzteky, protože máte úplnej den blbec a ještě vám právě ujel autobus před nosem, akorát že nebudete na zastávce dělat scénu, žejo. Nebo když vás někdo k něčemu ukecává a vy se kroutíte a vytáčíte, protože je vám prostě blbý říct ne?
No, tak přesně tohle s miminem nikdy nezažijete.
Od začátku říkám všem, se kterejma pracuju, že…
Emoce jsou jako vlny. Prostě příjdou a zase odejdou a my se po nich musíme jenom umět svézt.
U těch pozitivních věcí se nikdy nebojíme naskočit s tím, že by nám mohly zůstat navždycky. Že bysme byli na věky dokonale šťastný. Heh. Naopak! Vlastně si přejeme, aby ta jízda trvala dýl.
Tak proč máme pocit, že s těma negativníma prožitkama je to jinak?
Josefína mi denně ukazuje, že opravdový a ničím necenzurovaný emoce jsou většinou fakt vlastně jen takový piko stavy. Pár vteřin bouře a pak zase klid. Třeba jako když jsem jí sebrala ten vajgl, se kterým si tak hezky hrála.
Řvala jako tur.
Asi tak 30 vteřin a pak začala šmejdit po něčem jiným.
Já jsem rozenej cholerik a dlouho jsem si myslela, že je to tak trochu prokletí. Ony totiž ty emoce, co ze mě stříkají ven, občas fakt nejsou hezký. Dneska vím, že je to dar.
Nemusím řešit, jestli se smím nebo mám nějak cítit, jelikož vlastně nemám volbu. Jde to ze mě ven. Samo. (V mírně regulovaný podobě. Talíře už u nás nelítaj. Slibuju.).
Říkám si, jak by to na světě vypadalo, kdyby to takhle měl každej? A ne, tím nemyslím, že bysme se měli mlátit lopatičkama po hlavě… Ale že by prostě bylo normální a v pohodě rychle si vzteky pobrečet na zastávce, že ta 195 zas jela o minutu dřív.
Lekce 7.: Důvěřuj
Pro mě asi úplně nejtěžší z rodičovskejch zkoušek vůbec.
Nechat to dítě prostě žít.
Nesnažit se ho furt nějak usměrňovat („Nemůžeš mít hlad! Vždyť jsem tě kojila před půl hodinou, panebože!”),
popostrkovat (“Hele, ona ještě furt neleze. Možná bysme jí to měli nějak naučit.”),
motivovat („Tááááák je šikovná!”),
nálepkovat („No jóóóó, ty jsi takovej náš otesánek, viď?”).
A možná si říkáte, že je to přece normální, že člověk chce to svoje někam nějak VÉST.
Vést asi jo. Ale ne prudit.
To jsou dvě dost odlišný věci, mezi kterejma je často ale velmi tenká hranice.
Já třeba hrozně moc věřím, že se maj děti nechat, aby si k různým dovednostem došly samy, až je budou potřebovat a že samy vědí, co zrovna potřebujou a co je pro ně tím pádem nejlepší.
No jo, jenomže pak jsme se třeba letos vrátili z Čech a Josefína se úplně přestala přetáčet na bříško. Tenhle „zásek” jí vydržel přes měsíc a já už šílela, že s ní něco je, že se špatně vyvíjí a pomoc, pomoc, MUSÍME jí to znovu naučit, jinak bude nadosmrti mrzák! Uklidnila mě až známá fyzioterapeutka, která mi řekla, že je moje dítě úplně v pohodě a samozřejmě přesně ve chvíli, kdy jsem to pustila, tak se Pepi začala znova koulet, aniž by jí k tomu kdokoliv dopomáhal.
Přesně tady mi došlo, jak důlěžitý je důvěřovat, že každý dítě má na všechno svůj čas, kterej je potřeba respektovat.
A je to mazec teda. Protože i teď vidím, jak všechny mimina kolem nás už lezou, staví se, sedí, chodí, zatímco Josefína nic. Nechat to na ní a nesnažit se jí neustále manipulovat do něčeho, co JÁ mám pocit, že je pro ní správný, jsou pro mě někdy fakt muka.
Díky rodičovství si ale uvědomuju, jak hluboko tohle téma důvěry vlastně sahá.
Ono totiž ve výsledku nejde ani tak o důvěru v toho prcka jako spíš o důvěru v sebe. V to, že to prostě dělám nejlíp, jak zrovna umím a že proto jsem taky dobrá máma.
Komentář