No jo, tak už je tu zas ta část roku, kdy člověk tak nějak reflektuje, co že se to vlastně zase všechno stalo. Dobrýho, blbýho, zásadního a nebo třeba i úplně obyčejnýho… Zkrátka co si z těch posledních 12 měsíců teda, kruciš, vzít.
A příjde mi, že letos toho bylo vážně hodně. Teda alespoň pro mě. A tak když už se z toho potřebuju nějak vypsat, tak jsem si řekla, že se váma podělím. Třeba (snad) vás to bude bavit a třeba (snad) vás to inspiruje k nějakýmu vlastnímu ohlídnutí, díky němuž vám bude život dávat zase o trošičku větší smysl.
Lekce č. 1: Všechno má svůj čas
Což je teda úplně strašná věta, kterou jakožto velmi netrpělivej člověk vlastně totálně nesnášim. Nicméně letošní rok mě fakt naučil, že…
Stejně jako nedonutíte semínko, aby vám během 2 měsíců vyrostlo v plodící jabloň, tak neukvapíte ani jiný životní procesy.
A je to tak správně.
Je to vopruz?
Strašnej!
Budete si zoufalstvím chtít vyrvat všechny vlasy z hlavy?
Jo!
A to je taky v pohodě.
Bát se, že to, co si přejete, nevýjde a že to tudíž musíte celý “nějak zařídit” a usměrnit, je totiž podle mě normální. A já si z letoška odnesla, že tlačení na pilu je nejspíš jenom jedna z nutnejch fází vývoje a růstu (viz článek “Hlavně v klidu! Aneb jak přestat tlačit na pilu.”). Nemá proto smysl se za ní bičovat. Stačí si jí uvědomit, kecnout si do ní a přesně to je ten moment, kdy vám ta jabloň konečně vykvete.
Lekce č.2: Já asi nakonec nechci “být úspěšná”
Hodně jsem letos přemýšlela o konceptu poslání, protože jsem hned z kraje roku zažila takový menší pracovní vyhoření. Došlo mi totiž, jak jsem si i z toho, co miluju, nakonec udělala jenom další zaměstnání, ve kterým neustále něco „musím” a je úplně jedno, že nemám žádnýho šéfa. Dělám si ho totiž sama.
Musela jsem se střetnout se strašnou spoustou věcí. Třeba se svým skrytým strachem, že když nebudu vydělávat, tak mě David opustí. Nebo s vážně silným přesvědčením, že jít cestou svýho poslání přece znamená, že všechno neustále jede jako po másle.
To, co mě ale asi zarazilo nejvíc, bylo…
Zjištění, že ta moje celoživotní ambice být fakt úspěšná a nejlepší vlastně možná vůbec není moje.
Jo, já se sice ráda ukazuju (viz další bod) a samozřejmě bych se nezlobila, kdyby ty moje sezení s klientkama byly víc než jenom hobby, ale vlastně mi došlo, že životní styl lidí, který obdivuju a mám je za vzor, by mě asi totálně zabil.
Já jsem totiž ve skutečnsoti hrozně línej a samotářskej člověk. Nejradši ze všeho jsem zavřená doma, čtu si něco zajímavýho, poslouchám rozhovory s lidma, který mě inspirujou nebo hraju počítačový hry. Představa, že celý dny lítám někde po nějakejch akcích, workshopech nebo že mám 5 klientů denně, je pro mě vlastně naprostej horor.
A tak jsem si letos konečně dovolila být úspěšná po svým.
Většinu času se tak nějak flákám a o to víc si pak užiju každičký sezení, do kterýho díky tomu můžu dát úplně všechno. A vlastně je mi jedno, že za celej měsíc pomůžu třeba jenom jednomu člověku. Vidím totiž, že si z toho nakonec oba odneseme mnohem víc, než když by těch lidí bylo 100.
Lekce č.3: Ráda se předvádím
Na osobním rozvoji je krásný, jak skrze něj člověk neustále objevuje nějaký zapomenutý pravdy o sobě sama. Já jsem třeba letos zjistila, že jsem fakt navzdory svýmu oblíbenýmu zalejzání do díry hroznej exhibicionista.
Teda, já to tak nějak věděla vlastně vždycky, ale styděla jsem se za to. Vadilo mi, že se ráda poslouchám nebo že se na sebe ráda koukám… Přišla jsem si jako děsnej narcis.
„Nepředváděj se, prosimtě furt! Nikdo na tebe neni zvědavej!”
Znáte to, žejo? Tyhle bezva hlášky z dětství.
Tak se ze mě radši stala neskutečná trémistka s panickejma atakama před jakýmkoliv veřejným vystoupením. A až teďka ve svých 30 letech jsem znovu objevila, že mě málo co baví tak jako mluvit před lidma na workshopech, natáčet videa, blbnout na nich a prostě dělat “show.”
Uvědomila jsem si, že to jsem prostě já. Malá voprsklá holka, co ráda blbne, je středem pozornosti a nestydí se za to.
Lekce č.4: Věci (ne)jsou jenom věci
Prodávala jsem letos byt. Na dálku. A tak jsem z něj musela vystěhovat a rozdat všechny svoje věci, aniž bych si je mohla ošahat, pošmudlat a rozloučit se s nima. A bylo to strašný.
Navíc mi při tý likvidaci došlo, jak každej ten jednotlivej předmět není jenom můj, ale vlastně i člověka, kterej mi ho třeba dal, koupil nebo na něj má nějakou svojí vlastní vazbu. Proto…
Když už se něčeho zbavujete, skoro nikdy to není jenom o „ztrátě kousku sebe sama”, ale vlastně i o vztazích s druhýma lidma a jejich emocích.
Je to tím pádem dvojitá zkouška. Nejdřív musíte sami pochopit, že vy a vaše věci nejste jedno a to samý a že se fakt nic nestane, když je skoro všechny vyhodíte. Pak to ale musí pochopit ještě i ti ostatní. A tak si vyslechnete tisíce, „Ježišimarjá, snad nevyhodíš i tohle? Taková škoda!!” a vám se chce řvát, ať jdou všichni do háje, ale jedinou cestou kupředu je tyhle smutky respektovat.
Stejně jako vy, i druzí to totiž musí všechno nějak zpracovat a tím, že na ně budete tlačit, celej ten proces akorát přibrzdíte.
Lekce č.5: Jsem krásná. A moje tělo je boží.
Další opravdový uvědomění letošního roku, který mi přišlo paradoxně díky těhotenství, kterýho jsem se samozřejmě z hlediska zruinování postavy hrozně moc bála. No, a vidíte. Nikdy v životě jsem si nepřišla krásnější než teďka.
Přiznávám, že se na sebe dokážu zamilovaně koukat i dlouhý minuty. Na nahatou!
Poprvé v životě je mi úplně jedno, jaký mám stehna a přestože se trochu peru s tím, že mi prsa vyrostly o 2 čísla a já vůbec nejsem zvyklá je nosit, denodenně si řikám, jak je to moje tělo neuvěřitelný.
Co všechno dokáže, co všechno umí… Co všechno vydrží. Děkuju ti, že jsi moje, tělo moje!
Lekce č.6: Kecat nestačí. Musí se žít.
Hodnoty a ideály jsou totiž tak trochu na nic, pokud o nich sice člověk mluví, ale nakonec je nežije.
A tak mi přijde, že mě ten rok 2016 posunul k zas o trošičku větší upřímnosti k sobě sama. Třeba když jsem se rozhodla stát vegankou, protože mi konečně došlo, jakej jsem to vlastně pokrytec (v těhotenství jsem od toho zase vědomě (!) upustila, protože je to tak prostě jednodušší, nicméně chystám se co nejdřív naskočit zpět).
Nebo když jsem ten princip uznávání a respektování jakýchkoliv pocitů, kterej do vás pořád hustím, začala konečně uplatňovat i u svýho táty, mámy, Davida a hlavně u sebe.
Když jsem si díky Completion Processu zahojila další rány, který se mi už vůbec, ale vůbec nechtělo otevírat a nebo když mě všechny ty světový události donutily znova zapřemýšlet nad tím, v jakým světě to vlastně chci žít… A že pro to teda musim začít i něco dělat.
Lekce č.7: Vesmír chyby nedělá
Nikdy. A tak když mi Katka Králová z Nevýchovy poslala mail s předmětem, „Vesmír udělal chybu, proč už nejsi u nás, Karolíno?” tak jsem málem spadla ze židle.
Celou to dobu, co jsem se léčila z toho svýho vyhoření a řešila co dál, jsem si totiž pohrávala s myšlenkou, že bych mohla pro někoho psát. Jenomže pro koho? A co? Do strojenejch korporátních textů se mi vážně nechtělo a bála jsem se, aby mě to zas moc neodvedlo od toho, co mám nejradši – hledání osobní pravdy a práce s emocema.
No, a…
O pár měsíců později mi píše Katka, kterou sleduju už dlouho, že četla můj sto let starej článek o žlučníkový očistě, že hledají copywritery a kdy prej můžu přijít.
Nejenom, že se to stalo v době, kdy čekám svoje první dítě, takže rodičovství pro mě začíná být zásadní téma, ale ještě jsem se zrovna po roce chystala do Prahy! Takže prostě haluz největší!
Nakonec jsme si samozřejmě plácly (přestože já jsem pohnojila, co jsem mohla, takže nade mnou stáli všichni svatý) a já upřímně říkám, že jsem si dokonalejší dream job ani nemohla přát, protože jsem zkrátka ani nevěděla, že je něco takovýho vůbec možný!
Celá Nevýchova je od svojí myšlenky, přes všechny svoje lidi až po komunitu rodičů tak neskutečně boží, že tomu ještě pořád nemůžu úplně uvěřit. Vážně mám pocit, že se skrze ní reálně zasazuju o světovej mír a navíc jsem kolegyně se svym idolem, Krkavčí matkou!
WTF?!
Lekce č.8: Nějak to bude
Tím asi největším darem, kterej mi letošní rok přinesl, bylo a ještě pořád je moje těhotenství. Já vim, asi to zní jako to největší klišé, ale je to tak a to nejenom proto, že jsem si to miminko fakt hrozně přála.
Těhle 9 měsíců mi totiž dalo něco, o co se snažím minimálně poslední 6 let. Pocit vnitřního klidu.
Možná že je to hormonální, já nevim. Ale od chvíle, kdy se na mě v koupelně usmály ty 2 čárky na těhotenským testu, si příjdu neskutečně zen.
Najednou nic nemusím, nikam nespěchám, tak nějak chápu, že všechno má svůj čas a překvapivě se vlastně skoro vůbec nestrachuju. Jasně, když jsem před dvěma měsícema jela na pohotovost s podezřením na neštovice, tak mi málem vylítlo srdce z hrudníku, ale takovejch momentů bylo fakt minimum.
Většinu času naopak tak nějak vnitřně vím, že je všechno v pohodě, že je Josefína v pohodě a že spolu všechno zvládneme.
Neděsím se porodu, šestinedělí, rodičovství… A možná úplně poprvé v životě jsem fakt ve stavu, kdy si řikám, že na většinu věcí se stejně člověk nemůže přichystat dopředu, takže proč se trápit?
Nějak to bude. A problémy budeme řešit až pokud nastanou.
Děkuju, že jste tu se mnou a jestli chcete, podělte se o svoje postřehy, jo? Mě totiž ty vaše příběhy hrozně moc inspirujou a ostatní to mají určitě stejně!
Mějte se bájo a přeju vám ten nejkrásnější novej rok 2017, jakej si jenom dovedete přát!
Komentář