Touhle dobou už jsem si na ně mohla nevidět. Na ty nohy v písku myslim. Což je hrozně divný, protože já přece vim, že je všechno přesně tak, jak má bejt. Nejsem nešťastná. Nebrečim po nocích do polštáře. Chvílema jsem vlastně i ráda. To když se bojim, že bych to nezvládla.
Mám ty svoje houpačkový stavy nadšení a pak zas hned zoufalství, který už jsou teda asi oficiálně moje (jakože to neni jenom fáze, která jednou přejde). Jako třeba teďka na tom Zélandě.
Jeden den řvu vzteky a řikám si, tyvl, a to bys jako chtěla druhý?? Jakože eště do toho všeho dohadování a tvorby dětský osobnosti skrz destrukci tý mojí další řvoucí mimino? To jako fakt?
A pak stojim u jezera, vzadu ty zasněžený hory, v ruce víno, Josefí mi dá pusu načež si jde sama hrát a já se jenom slyšim řikat, “Hele, ale já myslim, že bysme to s tim druhym úplně v klidu dali. Vždyť ty miminka vlastně nic nepotřebujou.”
Takže prostě…
Touhle dobou už jsem si na ně mohla nevidět. Na ty nohy v písku myslim. A já mám furt pocit, že jsem vlastně v pohodě. Až najednou nejsem.
Protože Georgině už roste bříško a Terka bude za chvíli rodit. Jane se ptala, jestli třeba taky neplánujem druhý a Hanka furt nemůže vybrat to jméno.
VŠICHNI kolem mě jsou těhotný! Jakože všichni! Nejlepší kamarádky, sousedky, jejich kamarádky, cizí ženský na ulici, ale i na Instagramu…
A já… Já nevim. Mrzí mě to. Sere mě to. Vlastně mi to nepříjde fér. A chtěla bych říct, že bych stejně neměnila. Chtěla bych říct, že to přece nevadí. Jenže vono jo.
Toho 26.1., co jsi se mohl narodit.
Ty hnědý oči, co jsi mohl mít.
Ta společná oslava, co jsem vám mohla vystrojit…
Ty nohy v písku, co jsem si na ně dávno mohla nevidět.
Komentář