Jsme si nějak včera s Janou psaly v reakci na video o tom, jak obrazovky snižujou dětem IQ a ženou lidstvo do záhuby a mě tak napadlo, že se s váma podělím, jak to vlastně s tím screen timem máme my. Třeba pro inspiraci. Ale hlavně proto, že vám prostě chci říct svůj názor a bejt důležitá. #jakožeinfluencer #neasi
Protože já nevim jak vás, ale mě už to neustálý strašení mobilama co tavěj mozek a všechny ty storíčka o tom, jak byl někdo den bez sítí a totálně mu to změnilo život, prostě hrozně… Ehm, serou.
Nějak totiž nevím, co je jako objevnýho na informaci, že dělat něco 7 hodin denně asi neni úplně dobrý? Kromě spánku teda. Ten je celkem fajn spíš ve vyšších dávkách.
A jinak?
Jinak…
Mám pocit, že se technologie prostě holt staly součástí našeho každodenního života. Jednou jsou tady a pryč už nepůjdou. Je proto úplně mimo a zbytečný řešit, že internet je evil a jakej by svět býval bez něj.
A jasně, debaty o tom, jak s tím vším nějak rozumně pracovat, jsou určitě důležitý, ale zamknout dítěti iPad do trezoru a nutit ho číst Komenskýho, podle mě fakt řešení není.
Já jsem v tomhle obecně asi dost liberální. Ostatně o tom proč jsem fandou třeba počítačových her, jsem už psala tady. Technologie a nakonec vlastně i ty sociální sítě vůči kterým jsem asi nejkritičtější, mi prostě přijdou v mnohým hrozně fajn.
OK, ale co když u toho ten Fanda sedí fakt hodiny, Karolí? Co když je pak agresivní? Co když se celej den dívá, jak někdo hraje Minecraft? A co když má hysterák pokaždý, když to má vypnnout? Tohle ti taky příjde v FAJN?
Hele…
Chápu vaše obavy. Taky je občas mám a rozhodně neřikám, že mám na celej tehle mega problém řešení.
Někdy je totiž fakt těžký najít zdravou hranici vlastně úplně ve všem, heh.
Ale tady jsou věci, který děláme my s Josefí a zatím nám fungujou fakt dobře.
1) Každej máme svůj vlastní stroj
Protože nejdřív to bylo jakože budeme Pepi půjčovat náš mobil, ale to se brzo ukázalo jako dost vopruz. Jakmile ho totiž kdokoliv z nás vytáhnul, byl to pro ní signál, že hurááááá, “Já ci!”. A vysvětlujte 18měsíčnímu dítěti, který všechno potřebuje TEĎKA HNEDKA s maximální urgencí, že tatínkovi právě volají z Bílýho domu. Nebo tak něco.
A vůbec.
Můj telefon je prostě můj. Nechci mít mezi budíkem a menstruačním kalendářem Prasátko Peppu.
No, takže jsme Josefí pořídili její vlastní tablet. Má svoje aplikace, zelenej obal se stojánkem, ví že je jen její a nikdo se nemusí s nikym přetahovat.
Telefon od tý doby vyžaduje jenom když se chce podívat na svoje fotky a videa, což je ale vlastně v mnohým boží, protože díky tomu nezůstávaj všechny ty chvíle z jejího dětství pohřbený kdesi v černý díře paměťový karty, ale fakt si nad nima často sedneme a zamáčkneme slzu.
2) Máme dvě screen time pravidla
iPad až odpoledne a ne u jídla.
Pakliže teda neni nějaká fakt speciální situace (nemoc, matčino zhroucení, otec sám doma s dítětem…). Do 12:00 je jiná zábava a pak si může Josefí s tabletem dělat co chce.
Teda takhle… My jsme málokdy celej den doma a ven iPad nebereme, takže na něm Pepi většinou tráví čas vlastně jenom mezi 16:00 a 18:00. A protože většinou máme tuhle rovnováhu, kdy já prostě VIM, že to dítě běhalo na pláži, na dvoře, stavělo vež, peklo se mnou sušenky, 15x rozkrámovalo celej byt… Tak jsem v pohodě (ehm. Většinou.) i když to má pak někdy zapnutý třeba i půl dne.
Na začátku jsme zkoušeli dát jí úplnou svobodu a mohla mít tablet i ráno. Když ale začal být to úplně první, po čem se po probuzení ptala, tak nás to trošku vyděsilo a zavedli jsme tenhle odpolední „režim”.
Upřímně? Pro mě je to boží, když dělám večeři, potřebuju dopsat tenhle článek nebo si prostě chci konečně trochu dáchnout.
Pro Pepi je to zas bezva v tý míře jistoty a svobody. Má zkrátka svůj čas na pohádky stejně jako třeba já na YouTube a ví, že jí ho nikdo nevezme.
Někdy u toho vydrží hodinu, někdy 10 minut, někdy jenom kouká, jindy se něčím inspiruje a jde si na to hrát… Často to má vlastně puštěný jen tak do pozadí jako naše babička televizi a dělá si svý někde opodál.
Nikdo jí nic nezakazuje, nerve z rukou, nevypíná… Snažíme se v ní prostě nevytvářet pocit, že to všechno musí zkouknout dřív, než jí to zas seberem a tak si celej ten screen time vlastně velmi zdravě moderuje sama.
3) Smazali jsme YouTube for Kids
Což je nakonec asi ten nejradikálnější krok, kterej jsme udělali.
A vlastně to původně ani nebylo nějaký principiální. Jakože bysme se báli, že tam Pepině vyskočí trailer na Vetřelce nebo tak něco. Mně spíš vadilo, jak koukala na videa v ruštině a španělštině a korejštině a vzhledem k tomu, že si dává s mluvením na čas, tak mi přišlo, že v tom bude mít akorát neskutečnej guláš.
Takže jsme to smazali a nechali jí Netflix a jiný převážně anglický aplikace.
Až teďka s odstupem pozoruju, že to bylo dobrý rozhodnutí i z hlediska soustředěnosti. YouTube, i ten dětskej, je totiž celkově stavěnej tak, aby člověk klikal a otevíral další a další portály do úplně novejch paralelních vesmírů. Takový to jak si vyhledáte recept na zelňačku a o 2 hodiny pozdějc fascinovaně koukáte na nějakýho chlápka s modrejma vlasama, jak si dělá makeup a absolutně netušíte, jak jste se tam vlastně jako dostali. Znáte, ne?
Prostě…
YouTube je platfoma s krátkoformátovejma videama, který furt kompulzivně překlikáváte, kdežto třeba ten Netflix je vyloženě na dlouhý, soustředěný koukání.
A fakt že jo. Josefína se takhle klidně dovede dívat i na půl hodinovou pohádku, která má děj a nemá tendenci přeskakovat z jedný blbiny na druhou. To v kontextu jejího budoucího existování se sociálníma sítěma vnímám jako celkem dobrej základ.
4) Dávám si bacha
Hlavně na sebe.
Už jsem někde říkala a psala, že jeden z důvodů, proč Josefíně screen time nějak radikálně neomezujeme, jen ten, že by mi to vlastně přišlo pokrytecký. Já totiž svůj mobil používat chci a taky budu. Slouží mi to, baví mě to a prostě bych si nedovedla obhájit proč já můžu a ona ne. Nehledě na to, že užívání technologií už je to pro mě součástí základní životní gramotnosti.
To ovšem neznamená že se chovám jako úplnej dement.
– Už dávno nenosím mobil do ložnice
– Na noc ho mám ve flight modu. A přes den vlastně často taky, protože #rakovina
– Mám vypnutý všechny notifikace kromě upomínek, SMS a volání
– Na Instagramu mám nastavenej timer na hodinu denně. Vyčerpala jsem jen párkrát a to když jsem se s někým pustila do vášnivý debaty po soukromejch zprávách.
Prostě…
Snažím se dělat věci vědomě. A jasně, rozhodně nejsem 100% a občas mě z těch virtuálních hlubin vytáhne až Josefínin řev.
Ale to je právě ono.
Já vím, že to dítě mě vidí.
Teď.
A teďka taky.
Prostě furt.
A tak si dávám sakra bacha, aby…
1) Věděla, že když jsem s ní, tak jsem fakt s ní. Že je pro mě úplně nejvíc a že ta její bábovička bude vždycky důležitější než něčí komentář pod nějakou fotkou.
2) Měla funkční vzor v tom, jak s těma malejma přenosnejma krabičkama zacházet tak, aby sloužily ony jí a ne obráceně.
5) Díváme se spolu
Poslední věc, kterou zmíním, ale možná je vlastně nejdůležitější.
Spousta rodičů má totiž pocit, že technologie odtrhávaj jejich děti od reality. Že jsou pak asociální. O nic se nezajímaj a jen se izolujou.
A nikdy je nenapadne, že je to třeba úplně obráceně?
Co když se nezajímáme a izolujeme my, když nikdy nepřijdem a neřeknem, „Hele, uka, na co to vlastně koukáš?”
Zní to úplně banálně, ale až v pak konečně pochopíte, proč teda to vaše dítě kouká, jak někdo jinej hraje Minecraft… Samo vám to totiž řekne!
My se s Josefí často koukáme společně. Třeba to Prasátko Peppa je fakt milý a nebo taková ta ruská holčička, co neustále šikanuje toho chudáka medvěda. Ten je zjevným symbolem rodiče. Tlustej, utahanej, zoufalej… A člověk si tak aspoň na chvíli přijde, jakože mu někdo rozumí.
Existuje i fakt spousta bezvadnejch her, u kterejch se zabaví celá rodina. My jsme třeba objevili tenhle kadeřnickej salón a společně děláme lidem dredy. Nebo tohle vaření pro obludy je taky fajn.
No, takže takhle to máme my, abyste věděli.
Dejte vědět, co vy a screen time, jo?
Tak jo!
Komentář