Mým dnešním hostem je Marta Tomíšková. Máma 3 dětí a moje dost haluzně znovu nalezená (k tomu se dostaneme 😉 spolužačka z gymplu, která žila 2,5 roku v Sydney a dlouho tu tak byla jednou z mých nejspřízněnějších duší.
Letos se ale s celou svojí rodinou vrátila zpátky do rodný Prahy, no, a protože tyhle návraty z ciziny nakonec často bejvaj o dost drsnější, než jsme si původně představovali…
Tak si povídáme třeba o…
- Přímým střetu se svojí vlastní rodnou mentalitou
- Pocitu odcizení tam, kde má člověk být úplně nejvíc doma
- Vlivu počasí na celou naší bytost
- Malování na růžovo a střetech s realitou
- Pocitu samoty střídaným touhou právě po ní
- (Ne)zpívajících dětech při obědech ve školce
- Práci s celou touhle změtí pocitů a nacházení cesty ven
Já vim, že tématicky je dnešní Kecání hodně podobný mýmu poslednímu rozhovoru s Ariel. Zároveň mi ale to téma kulturního šoku z vlastní kultury příjde hrozně zajímavý. Moc se o něm vlastně nemluví, protože by člověka nejspíš ani nenapadlo, že něco takovýho vůbec existuje.
A ještě jedna věc. Dlouho jsem přemejšlela, jestli sem tuhle poznámku vůbec dávat, jestli neni třeba zbytečná, ale nějak nakonec cítím, že je to potřeba. Nerada bych totiž, aby dnešní díl vyzněl jako nějakej hejt na Českou republiku a naší českou mentalitu. Možná to v rozhovoru s Martou často explicitně nezazní, ale my samy jsme Češky každym coulem a Česká republika je a vždycky bude naším domovem, kde jsme vyrůstaly, kterej milujeme a kterej napořád bude v našich srdcích.
Právě proto mi ale přijde zajímavý a vlastně i důležitý zahlídnout naší společnost pohledem někoho, kdo měl možnost pozorovat fungování i nějakých jiných. A protože takovejch lidí je v český republice čím dál tím víc, tak si myslím, že je to jednak inspirativní a druhak to třeba pomůže někomu, komu se někdo zrovna vrátil z ciziny a najednou si úplně nerozumí.
Komentář