Když byste měli jen tak z fleku jmenovat, co je pro vás největším výdobytkem lidstva, co by to bylo?
Pro mě asi to, že jsme si odvykli umírat.
Samozřejmě, lidský duše odchází ze světa denně, já teď ale mluvím o smrti jako o nevyhnutelný a vlastně neustále přítomný samozřejmosti.
Zabijete králíka, umře vám tele, dědečka držíte doma za ruku při jeho posledním výdechu, dvě ze čtyř vašich dětí to bohužel nepřežijou… A je samozřejmě skvělý, že nepřijdete o manžela, kvůli nějaký dneska už banální infekci, na druhou stranu si říkám, jestli jsme to s tím „pokrokem“ už trochu nepřepískli.
Nejenom, že jsme totiž smrt vytačili na úplnej okraj společnosti, zornic a celkově vnímaný reality, ale vlastně jsme z ní udělali tak trochu sprostý slovo. Nebo spíš nepřítele. Něco, proti čemu je potřeba bojovat, ať to stojí, co to stojí, protože máme jednak pocit, že můžeme a pak taky protože, „Představa, že by máma umřela… na to radši nechci ani myslet!“
A jasně, jakákoliv smrt kohokoliv je vždycky veliká osobní tragédie pro všechny jeho blízký. O to se fakt přít nemusíme. Nikdo nechceme odejít předčasně, nikdo nechceme přijít o nikoho milovanýho…
Přesto lidi umírají a umírat budou.
Umřete vy, umřu já, umře každej člověk, se kterým kdy prohodíte byť jen jediný slovo někde ve výtahu.
A jo, vážně to napíšu… Naštěstí!
Nedávno na sítích všichni zapáleně šířili nejnovější dokument Davida Attenborougha Život na naší planetě, kterej ukazuje, jak se během posledních 100 let náš svět proměnil (k horšímu #duh). Mně na tom ale přišlo zajímavý hlavně to, jak většinou ti (a tím teď nemyslím přímo Attenborougha), kdo nejhlasitěji bojujou proti globálnímu oteplování a za obnovu přírody, zároveň během týhle pandemie úplně stejně zapáleně prosazujou záchranu všech životů téměř za jakoukoliv cenu. A ono se to na první pohled zdá jasný. Jakej necita by chtěl statisíce mrtvých, proboha?
Ve skutečnosti je to ale dost nekonzistentní paradox.
Pro mě osobně je hlavním poselstvím toho dokumentu to (a já nevim, možná jsem cynik), že…
Jsme přelidněný.
Je nás prostě moc. A dlouho to takhle dál nepůjde.
Pan Attenborough pak na konci říká, že o svoji planetu se vůbec bát nemusíme. Ta tu bude tak jako tak. Je tu koneckonců už 4,5 miliardy let. Otázkou spíš je, jestli tím vesmírem dál poletí s náma a nebo bez nás.
Někoho tohle možná děsí. Mně tahle připomínka pravdy, kterou znám už vlastně dlouho, ale často na ni prostě zapomenu, naopak naplňuje klidem. Uvědomila jsem si totiž, že přestože máme my lidi neustále pocit, že poručíme větru dešti a že jsme to zase jen my, kdo vždycky všechno podělá i spasí zároveň, tak příroda se zkrátka vždycky nějak zařídí.
Tak třeba teď ten Covid…
Nemoci jsou přece odjakživa přirozenej přírodní mechanismus na regulaci populací. A myslet si, že tenhle proces nějak zastavíme nebo ovládneme, je podle mě hrozně nepokorný a hlavně nebezpečný.
Což samozřejmě nic nemění na tom, že nikdo nechceme, aby nás to potkalo. Všichni bysme nejradši žili v plný síle do stovky a pak to prostě jednou zabalili jen tak mimochodem doma ve spánku. Tak to ale nefunguje a má to svůj důležitej vyšší důvod. Stejně jako my totiž chceme přežít a rošiřovat svůj rod (ideálně donekonečna a za co nejmenších nákladů), tak chce i příroda zachovat samu sebe třeba právě skrze podobnou regulaci. Jde vlastně asi o dvě základní, protijdoucí síly ve vesmíru. Stvoření vs. destrukce. Život vs. smrt.
Vůbec se tu proto nesnažím říct, že ohledně jakýkoliv nemoci (nebo jiný hrozby) nemáme dělat nic a prostě jen čekat, kolik z nás to na konci holt nějak přežije. Otázka, kterou tu kladu, je spíš jakou jsme ochotní za přežití určitýho procenta svýho druhu zaplatit cenu. Protože…
Ono to sice zní možná drsně, ale hodnota lidskýho života prostě není nevyčíslitelná.
To bysme už asi nikdy nikdo nemohli sednou do auta nebo vůbec vyjít z baráku. Řekla bych spíš, že cena lidksýho života končí tam, kde začiná život jinej. A když se teda vrátím k Davidu Attenboroughovi a k přirozený regulaci populace, tak se taky může dost jednoduše stát, že si ve jménu sice dobře míněný, ale pořád nekritický snahy o záchranu x životů dneska zaděláváme na mnohem větší ztráty, ne-li fakt vyhynutí pozítří.
Možná je to přehnaný, ale mně to teda z tý rovnice o dlouhodobý (ne)udržitelnosti vyplývá.
Druhá věc je, že tu celou dobu uvažujeme o životě a o zdraví jako o tý nějvyšší hodnotě. A jasně, spousta lidí to tak hlavně v západním světě fakt i má, ale pro někoho může být mnohem důležitější třeba svoboda (nebo cokoliv jinýho). Protože co se životem, ve kterým nemáte plnou autonomii a tím pádem často ani nic opravdovýho, pro co by stálo za to žít?
Já to třeba nemám postavený takhle dramaticky, jakože bych kvůli nemožnosti vycestovat z Austrálie chtěla přestat dýchat, ale rozhodně mi HODNĚ vadí nemožnost svobodně se rozhodnout, jestli chci podstoupit určitý rizika a prostě odjet za rodinou nebo ne. Dokonce…
Jsem přesvědčená, že nakládat s vlastním tělem (včetně jeho umístění v prostoru) jak uznám za vhodný, je narozdíl od ochrany před jakoukoliv nemocí moje právo.
Což mě dostává k tý mojí babičce. V posledních pár letech to s ní totiž šlo bohužel mentálně z kopce a když se letos na jaře za hodně dramatických okolností ukázalo, že už prostě nemůže žít sama, padlo strašně těžký, bolestivý ale v tu chvíli taky jediný možný rozhodnutí přestěhovat ji do domova pro seniory. Vlastně by to v rámci možností nakonec fungovalo fakt dobře, jenže oni v září zakázali jakýkoliv návštěvy.
A tak babička ve jménu „ochrany těch nejohroženějších“ už 3 měsíce nikoho neviděla. Covid samozřejmě stejně prodělala (jako ostatně většina tamních rezidentů), protože zabránit jeho šíření v podobných zařízeních je víceméně nemožný a přestože jí bylo hodně špatně, tak na něj neumře.
Umře nejspíš na něco úplně jinýho. Na stejskání.
Voláme jí, píšeme, ale po telefonu ani písmenkách člověka neobejmete. Nechytíte ho pevně za třesoucí ruku, když pláče, že vás předtím nepoznal nebo že se bojí smrti. Nemůžete s ním sdílet nic opravdovýho, nic, co by v tu chvíli dávalo opravdu smysl.
A tak má babička těžký deprese. Z upovídaný pani, jak ji popsala ředitelka toho domova, je najednou vyhaslej a úplně rezignovanej člověk, kterej navíc ani nechápe, co a proč se to vlastně děje.
Chřadne, nejspíš už chce prostě jenom umřít a já… Já cítím totální bezmoc. A taky nasrání.
Celou dobu se tu totiž plácáme po zádech, jak chráníme svoje stařečky před smrtí, ale jich samotných se nikdo na nic neptá.
Třeba jestli by chtěli svých posledních pár let, měsíců, týdnů (?) radši strávit v blízkosti milovanejch lidí nebo „v bezpečí“ naprostý izolace.
A tak jediný, s čím nakonec babička odejde nebude vděk za ušetřených pár let navíc, ale naprosto příšerný přesvědčení, že ji na sklonku života úplně všichni opustili.
Jestli je tohle důsledek tý naší rádoby ušlechtilý na každým životě záleží ideologie, tak se asi radši stávám třeba veverkou.
Tváříme se totiž, že druhý ochraňujeme před nějakou nemocí (heh) a přitom vůbec nevidíme, že je aktivně zabíjíme úplně jinak.
To mi příide naprosto nehumánní a na se tom se teda fakt nechci podílet.
P.s. Je mi jasný, že tenhle text zvedne spoustě lidí mandle. A to je v pořádku. Mojí snahou neni soudit nebo kritizovat individuální situaci a rozhodnutí jednotlivejch lidí. Každej tu současnou dobu prožíváme jinak, po svým. Já chci prostě jenom upozornit na pro mě do očí bijící tabu, pokrytectví a dobrý úmysly, který ale dláždí cestu do pekel. A taky si zanadávat. #loveandpeace
Uplny suhlas.. Pocitame kolkym starcekom bije srdce a ignorujeme ze zabijame ich dusu izolaciou…Zachranujeme ich aj proti ich voli, pre istotu sa ich ani nespytame lebo nechceme pocut co by si vybrali.. Za ciel bola vytycena bezpecnost za kazdu cenu, hnana do absurdit a je to vsetko kvoli neuznaniu ulohy smrti v zivote cloveka.. Kam tymto smerujeme?
To že někdo omezí někomu svobodu neznamená, že neuznal úlohu smrti v životě člověka. Znamená to, že mu omezil svobodu.
Mně zase přijde ,že hodně lidí vidívšechny ty babičky a dědečky jako nemohoucí ležáky, kteří život vůbec aktivně neprožívají, jenže oni jsou tu i sedmdesátníci, kteří stále žijí aktivním životem. Máme dědečka 73 let, který má už několik let cukrovku, ale jinak je to zcela soběstačný člověk, který má rád svou zahradu a vnoučata, stále žije aktivně , život má rád a těší ho. Může tu být třeba šedesátník, který je také aktivní a zrovna mu zjistili tu cukrovku, ale i s ní má výhled třeba 10. 15 nebo i 20 let a více, které bude moci trávit se svou rodinou, tak proč ho o ně ochuzovat, když třeba za několik měsíců, už tato nemoc nebude lidi ohrožovat na životě (očkování, účinný lék, nebo cokoliv jiného).
Cukrovka II. typu je projev nezdravého životního stylu.
Tato nemoc je v naprosté většině případů vyléčitelná* vyloučením nezdravé stravy (složení a množství) a přiměřeným pohybem (delší procházky, jízda na kole (důchodci uvítají tříkolky), …).
Jste si jistá, že lidé o kterých hovoříte mají život natolik rádi, aby se pokusili vyléčit?
* vyléčitelná znamená, že zmizí projevy a stabilizuje se hladina cukru. Po návratu k nezdravému životnímu stylu se nemoc samozřejmě opět projeví.
A proč si tedy nevezmete babičku domů? Když nechcete, aby byla někde zavřená a sama? Pokud covid už prodělala, tak ani nemusíte mít strach, že by se nakazila od vás. V minulosti, také nebyly žádné domovy seniorů a stařečkové byli doma v rodinách. Přijde mi, že částečně chcete žít jako v minulosti, kdy byla smrt více běžná věc, ale k tomu patřílo i to starání se o ty nemocné.
Dík za komentář, Danielo. Já nikde nepíšu, že chci žít jako v minulosti. Naopak píšu, že současnej stav považuju do veliký míry za náš největší výdobytek. Jen prostě kladu otázku, do jaký míry je to ještě zdravý a jestli to nejde dělat i jinak. A k tomu proč nemáme babičku doma vedlo, jak taky píšu, spousta vážně těžkejch úvah a rozhodnutí. Ne každej je v situaci, kdy se může plnohodnotně postarat o starýho člověka, kterej potřebuje vlastně nepřetržitou péči, aniž by ho to stálo jeho vlastní život. Tím myslím třeba zdraví, manželství, práci, cokoliv. Srovnání s minulostí mi tu fakt nepřijde úplně fér, protože nevim sice o jaký době konkrétně mluvíte, ale buďto v ní lidi prostě umírali mnohem dřív, takže podobnej problém vůbec neexistoval a nebo měli rodiče na vejminku. Všichni žili i pracovali na jednom místě, byli do veliký míry soběstačný a měli mnohem větší podporu širší rodiny a vůbec komunity. I tak by ale tehdejší kvalita péče o stařečky (stejně jako od ěti mimochodem) byla asi zajímavou otázkou.
Zákaz návštěv je bezpochyby hrozný, ale já úplně nechápu, jak za takových okolností rodina může babičku v tom zařízení nechat.
Katko, jak jsem psala už výše, tak třeba proto, že prostě není v situaci, kdy se o toho člověka může plnohodnotně sama postarat nebo protože je sama v riziku. Nebo milion dalších důvodů, protože máme každej svojí individuální situaci, kterou může člověk, co v ní není, jen těžko odhadnout.
Člověk s Alzheimerovou chorobou potřebuje neustálou pozornost a péči.
Mám pocit, že pokud někdo nezažil, co všechno to obnáší a může znamenat, jak je to vyčerpávající, byť toho člověka sebevíc milujete, si to dost těžko dovede představit.
A to mluvím o ideálních podmínkách, kdy máte prostor a kapacitu a možnosti se o něj nebo o ni starat. Nehledě na odsudky lidí, kteří přesně tuší, co by ve vaší situaci dělali.
A když se třeba dostanete sami na hranici zhroucení, jde vlastně o život i vám a může to mít dalekosáhlé důsledky. A může dojít i na takovouhle volbu…
V takové situaci může trpět celá rodina a podporu potřebují všichni zúčastnění. Jaka je to úleva, jen slyšet, že vas nekdo chápe a rozumí tomu, protože ví, o čem mluvíte…
V ideálním světě, kde lidi nežijí v garsonkách a v různých městech, se toho dá dělat víc. Tam, kde nepotřebují platit hypotéky a najem, kde si nepotřebuji vydelavat na jídlo a nájem, kde jsou dostatečně zajištění, aby se mohli postarat o někoho blízkého bez toho, aby se někdo pak musel starat o ně, protože to nezvládli všechno unést…
To jen, že jsou věci, které se dají jen představit dost těžko. A život nás někdy postaví před mnohé volby.
Přeju hodně zdraví, síly a soucitu všem,
Kristýna
Super, díky za Tvůj článek! Sdílím…článek i nasraní.
Ano, ano a ještě jednou ano! Mluvíte mi z duše a jsem rád, že se tyto názory objevují ve veřejném prostoru. Jsme učeni popírat smrt a to je potřeba změnit.
Děkuji.
Přečetla jsem si díky odkazu „Krkavčí matky“ na fb a naprosto s Vámi souhlasím.
Pěkně sepsané!
Máte úplnou pravdu.
Naprosto souzním, moje máma je na tom od jara naprosto stejně. Do puntíku… bohužel dokonce na LDN, protože domovy seniorů v Covidu nepřijímají a jinde prostě není na řadě 🙁 Nejhorší je, že o tu naší potomou ochranu málokdo že stařečků stojí…. Držte se. Nevím čeho, ale hodně pevně 😉 Snad naděje….
Taky držím palce, Lucko. Jako by ta situace, kdy máte někoho v domově seniorů nebyla na hovno sama o sobě, co?
Souhlas, také to tak cítím.
Dobrý den, naprosto s vámi souhlasím a brečím. Stalo se nám to 4.listopadu, kdy třetího hlavní sestra z domova volala, že je dědeček na kyslíku. Vidět nám ho zakázala, zákaz vstupu. Proč tedy když druhý den milovaný dědeček zemřel, volala jestli ho chceme vidět?? To už mu ale nemůžeme říct že ho milujeme a že jsme ho neopustili 😔 Doteď jsem naštvaná, smutná a to naštvání na vládu nikdy nepřejde. Navíc dědeček Covid neměl, mohli jsme ho vidět až v rakví za sklem 😭😭 naštěstí se usmíval ❤️ vybral si svou cestu radši takhle, než aby tam byl. Tomu věřím. Děkuji za váš článek ❤️ Tereza Mikeštíková, Brno.
To mě moc mrzí, Terezo! Posílám obejmutí na dálku a dědovi pozdrav do nebe.
Dobry den. Mozna pisu mimo,nevim,ale to nejde si vzit tedy tu babicku domu? Docasne? Nejsou tam preci drzeni nasilim? Diky. Vera
Vero, kdyby to šlo, samozřejmě to uděláme. Ne každýho životní situace to ale umožňuje. AŤ už proto, že na to prostě nemá kapacity nebo třeba proto, že má sám vrtkavý zdraví a mohl by být naopak v riziku on sám.
Moc děkuju, mluvíte mi naprosto s duše – jdu sdílet a šířit dál. díky
Dobrý den, souhlasím s Vámi, napsala jste to tak, jak to i já cítím. Smrt je prostě tabu, ale samota je dle mně taková pomalá smrt. Je mi lito starých lidí, ale úplná samota a izolace, jim tu smrt přívodi dříve. BOHUŽEL.
Vnímám to úplně stejně. Naštěstí nemám nikoho na LDN, zavřeného v nemocnici nebo ve starobinci. I přesto vnímám tu jejich bolest, jak jsou na vše sami a nechápou proč. Je mi z toho na blití. Hlavně že je chráníme, že jsme ohleduplný vůči stáří. Jenže kdo je ochrání před smutkem? Kdo je ohleduplný k jejich samotě?
Tak tohle je za posledni dobu nejvic nejlepší článek o dnešní době, dekuji!!! Moje ❤ milovaná babička taky kdysi dávno umřela na Alzheimera, ale věřím, že kdyby měla na vyber, radsi by to riskla s plnou paradou i s Covidem než umřít v izolaci na styskani. Lip to popsat neumím, omlouvam se… L.
Děkuju a zdravím vás i babičku tam nahoru.
Je to tak, svět se stává sobeckým a nesvobodným místem, naši zástupci v demokratickém světě totiž nemohou chápat naše osobní důvody, ale mají spoustu moci pro rozhodnutí, která máš omezují, omezení mezilidských kontaktů je od pradávna trest. Trestalo se takto odjakživa. Vyhnání z ráje, vyhnání z tlupy, z řádu, uvěznění… To jsou pro člověka tresty, ztrácí svou sociální skupinu a tíha samoty jsou jako padající kapky na čelo, zprvu osvěžující a později velmi bolestivé. Jen se obávám abychom jednou nezavideli mrtvým.
Svojí dosud mladé mámě jsem řekla, ze jestli se někdy bude opakovat něco podobného, okamžitě si ji vezmu k sobě, i kdyby čert na koze jezdil. Dala mi tolik, máme se tolik rady, že nechceme mezi sebou zdi, ani skla. Maminka byla dojata.
Ale ten domov seniorů není zavřený pro návštěvy na celý rok, je to vždy nějaké časové období. Teď už se zase otevírají, takže pokud mi to nevyhovuje, tak zkusím najít jinou cestu, zaplatím si třeba na tu omezenou dobu ošetřovatelku a měla by se na tom podílet celá rodina a třeba se po týdnu střídat. Píšete, že nejste schopni se o babičku v jejím současném stavu postarat a teď si představte , že i v tom domově pro seniory je to pro ten personál taky náročné a když si ještě vezmeme, že tam bude polovina klientů nemocná a část personálu, tak tu péči také nebudou zvládat, tam nepracují nějací superhrdinové, ale normální lidé. Kamarádka tam pracuje a i ona má zdravotní problém z toho, jak zvedá těžké seniory. Toto je nějaký druh služby, kterou stát nabízí a nabízí jí za nějakých podmínek a v současné situaci je schopen nabídnout jen toto. Museli by mít souhlas všech seniorů, že si nepřejí být chráněni a že je můžou vystavit nemoci, protože i v tom domově můžou být senioři, kteří se nakazit nechtějí a pokud by všichni souhlasili, tak co pak se zahlceným zdravotnictvím? Seniory nehospitalizovat? Řešení se zdá snadné, ale není, jako pro vás není snadné se o babičku postarat a máte k tomu své důvody, tak i stát má své důvody k tomu, jak fungovat. Já chápu, že je těm seniorům smutno, ale ono to řešení není tak snadné , jak se může zdát. Tahle situace nemá špatné a dobré řešení. Má jen špatné a špatnější. Z vašeho pohledu je to špatnější, že jsou domovy zavřené, ale z pohledu státu je to třeba zahlcené zdravotnictví.
Danielo, naše babička je v soukromým domově. Takže stát by s tím nemusel mít vůbec nic společnýho, protože by si prostě mohli nastavit pravidla sami (mimochodem vzhledem k tomu, že se tam stejně spousta lidí nakazila, to rozdělení jednotlivých klientů na pozitivní a negativní museli stejně řešit). A jasně, já nezpochybňuju, že sestry a pracovníci i ve státních domovech mají ohromně těžkou práci, kterou obdivuju. Vážně. Dělají ji ale dobrovolně z vlastní vůle (právě proto je obdivuju), což se o příbuzných lidí, který jsou těžce nemocný (a Alzheimer nebo třeba demence nemoci jsou!) fakt říct nedá. Taky je něco o dost jinýho vidět s podobnou chorobou vzásadě cizího člověka, klienta, než svoji matku. Z vaší odpovědi odhaduju, že jste tohle dilema řešit nemusela (nebo se pletu?) a při vší úctě je to vážně nepřenositelná zkušenost. Jinak se shodneme v tom, že žádný řešení v daný situaci není dobrý. Já taky netvrdím, že je. Jen upozorňuju na témata a otázky, o kterých tam píšu.
Karolí, díky za odvahu k napsání syrové pravdy, kterou většina společnosti vnímá jako asociální sobectví. Kéž se vrátí zdraví rozum a přirozený řád.
Lucie, děkuju!
Jinak z mého pohledu doufám, že třeba i v této oblasti přinese covid nějaké pozitivní změny a povede ke změně systému v tom, jak se jako společnost staráme celkově o seniory, aby ta péče šla spíše směrem, aby bylo pomoženo rodinám se o seniory postarat doma tak, aby nemuseli úplně obětovat své životy, ale zároveň, aby mohli mít seniory doma.
Nad touto myšlenkou přemýšlím už docela dlouhou dobu. I já jsem se starala o manželovu maminku, které diagnostikovali Alzhaimerovu nemoc a průběh této nemoci u naší babičky byl opravdu rychlý. Do roka musela být umístěna v domově důchodců a jen další rok stačil, aby si pamatovala jen manžela a další dva jeho sourozence. Po Covidové návštěvní pauze nevíme, jestli ho vůbec bude schopna poznat. Zcela souhlasím s tím, že jestli babička umře, tak ne na Covid, ale na samotu a odloučení. Smrt blízkého totiž většinou nejvíc bolí ty co zůstávají.
Děkuji za to že a jak jste to napsala.
Máme doma devadesátiletou babičku a před tím jsme měli dědu s rakovinou.
Ten článek upozorňuje na důležitou otázku, ale vyvozuje špatné závěry. Planeta je sice „přelidněná“, ale největší ekologickou zátež působí malá menšina lidí s největší spotřebou. Nechat populaci trochu zregulovat chorobou je nefunkční, protože choroba zreguluje především ty, kdo si nemohou dovolit adekvátní zdravotní péči, případně jim ta péče už moc nepomůže. Což ale nejsou ti, kteří planetě dávají nejvíc zabrat. Hlavní problém totiž není MNOŽSTVÍ lidí, ale NESKROMNOST lidí, co „na to mají“. Což souvisí s pojetím svobody. Motto dnešní doby je být free, svoboda bez hranic. V tomto pojetí je to modla, jaksi jsme pozapomněli, že k pravé svobodě patří i zodpovědnost. Náklady jednoduše externalizujeme. Za náš životní styl na vysoké noze, který si dopřáváme, protože „na to máme“, platí někdo jiný (orangutani na Borneu, deštné pralesy v Jižní Americe, odkud máme celoročně levné babány, děti v Asii a Africe, které šijí naše boty a oblečení, co si výhodně koupíme v Lidlu…, koráli ve Velké útesové bariéry, protože my si přece potřebujeme několikrát v roce zaleťet na dovču). Běda, jak nám na tuto naši svobodu být free někdo nebo něco sáhne. Lehce pomíjíme, že každá svoboda má svou cenu: když dám babičku do domova, budu „mít svobodu“, cenu zaplatí ona. (Situace seniorů v domovech je teď speciálně strašně nezáviděníhodná. Není to ale tak, že před covidem by tam lidé neumírali na stesk…)
Tohle mi dává větší smysl. Děkuji za Váš názor! Lidé už si neumí něco odpustit, musí mít všechno a hned:-(.
„Moja sloboda končí tam, kde začínam obmedzovať slobodu iného človeka.“. Ak svojim volnym slobodnym pohybom ohrozujete niekoho zdravie ci zivot, tak je to velka bezohladnost. Asi ako slobodne jazdit v protismere po dialnici.
Jozo, vy ale přece ohrožujete život ostatních i když jedete ve správným směru, protože řídit je prostě nebezpečný a šance, že při něm zaviníte nehodu, je obrovská i když se chováte předpisově. Přestanete kvůli tomu snad jezdit autem? Já neříkám, že nemáme brát ohledy na druhý, naopak! Sama třeba nosím roušku, protože mi to prostě dává smysl. Přesto můžu nakazit kdykoliv kohokoliv úplně čímkoliv a potenciálně ho tím zabít. Stejně tak se to může stát mně. A fakt nevidím řešení v tom, že nikdo z nás pro jistotu už nikdy nevyleze z baráku. To není princip svobody, kterej citujete, ale totalita. A jasně, když se tak rozhodnotete, můžete tak žít, ale není podle mě legitimní nutit k tomu ostatní, protože tam už právě ta vaše citace platí.
Pracujem v zariadeni pre seniorov, vidim, co tato nezmyselna, nekonzistentna a neopodstatnena izolacia s tymi ludmi robi. Ano, je to praca narocna tak vobec, sama o sebe, no v tomto roku je to priam sialene.
Dokazete si predstavit, ako sa asi citim, ked niekolkokrat za hodinu vysvetlujem stale dokola, ze rusko na tvari mat musim, lebo je to nariadnie, ze vsetky tie masaze a pohladenia, ktore odo mna denne dostavali a za ktore boli tak vdacni, im dat nemozem, lebo je nariadene obmedzit fyzicky kontakt na najnizsiu moznu mieru, ze ich pribuzni su v poriadku, no navstivit ich nemozu, lebo nariadenie… ?
Povinne testovanie seniorov na Alzheimer oddeleni bola zalezitost vyslovene hororova, pritom vacsina opatreni z hygienicko epidemiologickeho hladiska vobec nedava zmysel, no tym najzranitelnejsim to ublizuje najvacsmi…
Emi, velikej dík za to, co dělátě!
Nečetla jsem ani jeden komentář. Četla jsem tenhle článek. A absolutně, upřímně souhlasím s každým slovem. Bravo! A blahopřeju k odvaze tohle napsat veřejně.